(první část zde)

Globální oteplování coby výhodný obchodní artikl je produktem showbyznysu

Dvě ideologie přinesly v minulém století lidstvu nezměrnou bídu a utrpení – nacismus a komunismus. Když je lidstvo překonalo a odvrhlo, začala se ujímat vlády ideologie nová, environmentalismus. Lze se obávat, že stejně jako dvě předešlé nám ani ta třetížádné štěstí nepřinese a nebudeme-li proti ní bojovat, skončí to opět koncentráky a hekatombami mrtvých. Proto se vracímu k osobě ma’darského ekologického publicisty Jánose Sebeöka, jehož druhý článek uveřejnil v čísle 9/2008 týdeník Euro:

Situace se nám tak nějak stupňuje, soudruzi... Ve svém předchozím bleskovém sloupku jsem posílal senátora Alberta Gorea převzít znovu Nobelovu cenu míru, jež mu byla přiřknuta za boj proti globálnímu oteplování, pouze do mrazivé Bukurešti. Dnes bych ho pro tutéž cenu poslal rovnou na Sibiř. Tou se nedávno prohnala jedna z nejsilnějších studených vln poslední doby - teploměr klesl až k minus pětapadesáti stupňům Celsia. To už není žádná Havaj ani pro lední medvědy - oblíbené maskoty klimatologického hnutí. Je dost dobře možné, že tentokrát drkotají tesáky i volně žijící příbuzní berlínské superstar Knuta. Nepřituhlo však jen na Sibiři. Zdá se, že na oblevu to nevypadá ani v Evropě.

Čím dál více členských států EU se bouří proti umělé plicní ventilaci kvót na emise oxidu uhličitého, které jim vyměřil bruselský mozkový trust. Jakmile však toto pseudoochranářství dostane číselnou podobu, kdekdo zalapá po dechu. Zatím nikdo se však neodvažuje nahlas vyslovit, že král je nahý a že celý klimatoteror není nic jiného než pseudovědecká fikce. Nikdo si netroufne říct naplno, že vystupovat na akademickém poli proti klimatickým změnám se mírou racionality vyrovná boji proti skvrnám na slunci. Nikoho - zatím - nezaráží, jak je možné, že Evropská unie se svým úžasně rezolutním a šetrným přístupem na poli kvót oxidu uhličitého je tak překvapivě necitlivá a brutální, pokud jde o výlov Středozemního moře.

Unii si dobře prověřili Chorvaté, když deklarovali svou suverenitu v rybolovu. Vyšlo totiž najevo, že unie, jindy tak citlivá v ekologických otázkách, je, co se týče Středozemního moře, jakýmisi Benátkami, anebo možná přímo rozvětvenou sicilskou mafií. Nedospěli jsme ještě ani k tomu, aby se francouzské dřevařské giganty, které si mezi sebou rozparcelovaly prakticky celou konžskou pánev s posledním přirozeným životním prostorem šimpanzů a goril, začaly v moderní Evropě cítit třeba jen o chlup nepohodlněji, než tomu bylo v dobách, kdy polovina Afriky byla francouzskou kolonií. Nevadí, někteří už se začínají bouřit proti pseudoochranářskému teroru. Teď už dokonce i ti zelení, kteří mu druhdy pomáhali na svět.

Ano, teror, to je přiléhavyý termín. A pan Sebeök pokračuje:

Dnes už i leckdo z tábora zelených přiznává, že spojení „obnovitelné zdroje“ funguje jako magická formulka, která v praxi dovedla ekoholocaust do pokročilejšího stadia. Bioetanolové mánii se takřka během pár vteřin podařilo znehodnotit veškerý ekologický přínos moderního zemědělství, jehož podstatou - alespoň v demograficky stabilní vyspělé části světa - je poprvé v historii schopnost zabezpečit obživu obyvatelstva bez obdělávání nové půdy, ba dokonce s vyloučením některých území z kultivačního procesu. Poprvé v historii se nám nabízí možnost navracet přírodě obdělanou půdu, aniž by vážněji utrpěly naše zájmy. Místo úlevy, kterou bychom byli mohli díky modernímu zemědělství pocítit, se v důsledku bioetanolové mánie chudoba na zeměkouli ještě prohloubila. A to proto, že kvůli pseudoochranářskému šílenství zvanému obnovitelné zdroje je v současné chvíli třeba nejen nasytit šest miliard lidí, ale teď už i uspokojit energetické nároky stejného množství motorových vozidel. Situace je dnes už taková, že louky nám před očima spásají automobily jako nějaká mechanizovaná kozí stáda. To se následně odráží i na růstu cen potravin.

Celý proces samozřejmě nemá jiný reálný užitek než zničení posledních panenských pralesů - posledních nedotčených míst k životu a jejich přeměnu v plantáže s palmovým olejem. Stroje poháněné bioetanolem totiž plodí oxid uhličitý stejně jako auta na benzinový pohon. A je úplně jedno, jestli je recyklovaný oxid uhličitý starý dva miliony let, nebo zda má letošní datum. Kdybychom nespalovali bioetanol, pak by uhlík, uvízlý ve spáleném bioetanolu, přecházel nazpět do biosféry a už by dále nešponoval hladinu oxidu uhličitého v atmosféře.

Jak jsme vlastně dospěli až sem? Jak nastalo, že se ze změny klimatu - kdysi chabé utopie - stal takový konsensuální moloch? Jak se mohla včerejší utopie stát nejagresivnějším tematizátorem dnešní veřejné debaty? Jistě, dnešek je včerejškem zítřka, přesto se málokdy stane, že by se utopie kanonizovaly v tak krátkém časovém horizontu.

Právě poslední otázky by měly nutit rozumného člověka k přemýšlení. Jak se vlastně stalo, že že většina obyvatel vyspělých zemí podlehla novodobému náboženství, začala mu slepě věřit a otrocky ho poslouchat? Pan Sebeök se snaží odpovědět:

Abychom se však dostali k jádru problému, je třeba položit si otázku trochu jinak. Například následovně: Jak je možné, že dokumentární film Ropuchy v ohrožení přiláká k obrazovkám tak málo diváků, zatímco na katastrofický film Ledovce pod New Yorkem se vypraví miliony lidí? Globální oteplování coby výhodný obchodní artikl je produktem stejného showbyznysu jako holywoodské katastrofické spektákly. Úspěchy slaví to, po čem je poptávka. A poptávka po konci světa je stejně stará jako svět sám. Debakl rozumu je novou destinací odvěkého katastrofického turismu. Komunikovaná katastrofa není vysoká kultura, ale bulvár jako vyšitý. Není pochyb, co má potenciál stát se populárním, vždycky reaguje na nějakou masovou poptávku. A přesně takovou latentní masovou poptávkou, kterou trh včas vycítil, jsou i klimatické změny. Uplatňuje se zde globální placebo efekt. To, po čem toužíme, zákonitě nastane. Už v dobách, kdy ještě po zprávách o změně klimatu nebylo vidu ani slechu, se lidé cítili nejlépe bez prudkých přechodů mezi ročními obdobími, měli rádi zimy bez sněhu a vzpomínali, jak „za našich mladejch let bejvávalo dobře“... Tenkrát z poblázněného počasí vinili nukleární výbuchy prováděné v atmosféře. Je sice nepopiratelným faktem, že nukleární výbuchy znečistily ovzduší radioaktivními izotopy, na počasí ovšem žádný vliv neměly.

Popularita se týká jen pseudověd. Platí to třeba o výrocích jako „v důsledku globálního oteplování se dá očekávat větší výskyt vln tsunami“. Občas jsou tsunami způsobené rozsáhlými zemětřeseními v hloubce 50 kilometrů pod zemským povrchem, která nijak nesouvisejí s teplotou moře, ale když jinak nedáte, budiž. Hrozí nám tsunami. Zdá se, že bez pohrom neumíme žít. Nejenže potřebujeme klimatické změny, ale dělá nám dobře pomyšlení, že je za ně odpovědný člověk. Taková situace je paradoxně zárukou, že skutečná ochrana přírody ostrouhá - vždy tu bude něco, co od ní odvrátí pozornost veřejnosti.

Lze tedy konstatovat, že na vině je především lidská hloupost. To potvrzují i závěrečné řádky článku maďarského publicisty:

Dalo by se to celé přirovnat k pornoprůmyslu. I tam vždycky existují konkrétní poptávky, například po S/M. Někteří jedinci jsou ochotní vydat velké peníze za mlácení a ponižování. My jsme stejně ochotní utratit spoustu peněz za biják s názvem Globální oteplování. Ani Ptačí chřipka nebyla špatná - ta už dnes v kinech neběží, ačkoli i dnes zaplatí každoročně na následky viru přenosného z ptáků na člověka 40 až 50 lidí životem a pravidelné je též vybíjení ptačích farem. Stejně bude jednou stažené z programu i Klima 1 a na jeho místo nastoupí nějaká nová hrozba, aby i nadále garantovala náš pocit pohodlí. Do té doby ovšem samozřejmě zmizí i ty poslední deštné pralesy, z oceánů budou vylovené poslední ryby a je docela dobře možné, že bez ohledu na hysterie kolem klimatu se naplní proroctví Mikiho Fenyöse, jehož píseň o jedné pešťské čtvrti nese název Angyalföldské palmy...