K očekávanému střetnutí ale bohužel nedošlo, protože vystoupení pana Gora se uskutečnilo o den dříve než přednáška českého prezidenta. Pořadatelé to odůvodnili snahou přitáhnout na oba dny co nejvíc návštěvníků, ale upřímně řečeno, kdyby se pan Gore svému protivníkovi nebál postavit, jistě by dokázal změně zabránit.
Místo prezidenta Klause tedy Gorovi sekundoval dánský profesor Björn Lomborg. Proti dogmatikovi, který má teorii globálního oteplování za jednoznačně a na věky věků prokázanou a prohlašuje, že vědci si otázku nezbytnosti boje proti oteplování dávno zodpověděli, se ale těžko bojuje. Lze tedy jen litovat, že proti apoštolovi zeleného náboženství nemohla nastoupit kapacita jiného kalibru, Václav Klaus.
Český prezident nicméně své názory v Santa Barbaře přednesl a my můžeme s jistotou očekávat, že ještě před jeho návratem do vlasti se na jeho hlavu snese sprška útoků z úst kněží církve environmentalistické. Proto je vhodné připomenout, že Václav klaus není ve svém boji proti zeleným věrozvěstům sám. Týdeník Euro totiž v průběhu loňského roku otiskl tři články maďarského ekologického publicisty Jánose Sebeöka, jenž je sice velkým ochráncem přírody, ale přesto bojuje proti módnímu trendu nazývanému globální oteplování.
První článek (uveřejněný v Euru 3/2008) byl napsán již na přelomu let 2007 a 2008 a pan Sebeök jej uvádí slovy:
V roce 2007 získal kariérní meteorolog Albert Gore za svůj boj proti globálnímu oteplování Nobelovu cenu míru. Mám návrh: Nechť ji převezme ještě jednou, tentokrát ve sněhem zaváté Bukurešti. Jako bych měl tu scénu před očima. Na kost zmrzlí bezdomovci v němém pozoru stráží Gorea, jenž povstává, aby pronesl řeč, v níž znovu zdůrazní: Dámy a pánové, je to tak, největší hrozbou pro lidstvo je globální oteplování.
Na minulou zimu už řada z nás jistě zapomněla, ale v živé paměti máme snad aspoň tu letošní. Kdo uprostřed těch sněhových kalamit sužujících (nejen) Evropu věřil, že tu máme ono obávané oteplování, kvůli kterému se vyhazují miliardy, ba bilióny do vzduchu? O tom ostatně hovoří i pan Sebeök:
Mezi redaktory se kdysi říkávalo, že papír snese leccos. Nejinak je tomu ovšem se vzduchem. Není nic snazšího než stavět vzdušné zámky. Takový zámek poskytne člověku útočiště. Dokud vzdušný zámek stojí, můžeme klidně hodit za hlavu otázky, jako je ochrana přírody. A zatímco zámky ze vzduchu dosahují úctyhodných rozměrů, taková vodní bleška je živočich dost titěrný. Zápasit o její životní prostředí je jeden velký bleší cirkus, zatímco neplodný boj proti změně klimatu se nazývá ministerstvo. Co ale když se vzdušný zámek změny klimatu jednou zhroutí jako hrad z písku? Co potom? A jak s tím naložíme my?
Letošní zima je zase jednou tuhá. Generál zima znovu útočí. Pod sněžnou přikrývkou úpí nejen Rumunsko a Bulharsko, ale dokonce i středozemní Španělsko, svist ledové sekery je slyšet v Evropě, Íránu i Severní Americe. Ztráty na životech jsou značné. Mnoho měst zůstalo ochromených, mnoho letů bylo zrušeno. Zajímavé je, že v podobných situacích klimatologický chór zpravidla utichá, a dokonce ani amatérské pěvecké klimaspolky neomílají pořád dokola písničku o památném sněhu, který býval za našich dětských let. Vyjde-li najevo pravda, lháři umlkají. Je samozřejmě možné, že letošní tuhá zima je pouhou anomálií. I to, že tendence ukazuje spíše na postupné polevování klimatické studené války a ve skutečnosti nastává jistý druh tání, détente, oteplování. A že se tak děje právě teď. Jak je libo. Ale zkusme si zároveň hypoteticky představit, že za deset let nastane trend právě opačný a zemská atmosféra se začne znovu ochlazovat - navzdory všem výpočtům a proroctvím. Jestlipak by v takovém případě všichni ti kariérní věštci přiznali svou porážku? Vyjde-li najevo pravda, lháři umlkají. Komu máme tedy naslouchat?
V dalších odstavcích svého článku se maďarský spisovatel věnuje zajímavým paralelám, jejichž podobnost není nikterak náhodná:
Podle všeho zůstanou američtí vojáci ještě nějaký ten pátek v Iráku. Důvod jejich tamějšího setrvávání zůstává neznámý. Irák nemá žádné chemické zbraně. Kdysi je snad míval, ale v daném okamžiku už nikoli. Ano, Saddám Husajn je jednou - v případě nevinných Kurdů - skutečně nasadil, zdá se však, že program vývoje chemických zbraní později nadobro opustil. To jistě není dostatečný důvod si ho zamilovat. Ani Hitler nepoužil během druhé světové války chemické zbraně, maje na paměti yperitovou katastrofu z první. Fakta však bez ohledu na to zůstávají fakty. Cassus beli, důvod k válce, na který se odvolávaly Spojené státy americké, neodpovídal v daném okamžiku skutečnosti.
To, mezi čím se máme, nebo bychom se měli, zorientovat, jsou polo či pseudopravdy, vystavěné zezdola a šířené shora. Často máme příležitost sledovat, že i ty nejvýše postavené vůdčí osobnosti se dají vodit za nos. A o materiálech, které nebyly odtajněné padesát nebo i sto let, zpravidla nakonec vyjde najevo, že nepředstavovaly žádné tajné vědění neboli že z hlediska vztahů a proporcí našeho světa pochopitelných i průměrnému jedinci byly v širším smyslu slova zcela nepodstatné.
Jeden princip však platí za všech okolností. Jakýkoli systém, ať už politický nebo postavený na duchovních základech, je od svého prvopočátku otázkou prestiže. Existence iráckých chemických zbraní byla systémem stejně jako boj za mír. A platí to i o boji proti klimatickým změnám.
Za pozornost stojí paralely, vyvstávající mezi mírovým hnutím - bojem proti atomové válce - a bojem proti klimatickým změnám. Dokonce i účastníci příslušné politické show se zčásti rekrutují ze stejného tábora. Patří sem kolaborující klérus, levicoví intelektuálové i obhájci lidských práv. Senátor Albert Gore se v tomto představení zhostil stejné role jako svého času Louis Aragon - role kočovného věrozvěsta, putujícího od jedné konference ke druhé.
A jen tak mimochodem, původ teorie o globálním oteplování lze shodou okolností odvodit právě od teorie nukleární zimy. V osmdesátých letech byla značně populární teze, podle níž by celosvětové požáry nukleárního původu měly za následek nástup atomové zimy - podobné prudké ochlazení, jaké vedlo po pádu obřího meteoru údajně k vyhynutí dinosaurů. V roce 1989 vypukl světový mír a zdálo se, že globalizační intelektuálové, osobně angažovaní v otázce atomové hrozby, si mohou už už začít balit kufry a teorii o nukleární zimě dát na čas k ledu. Přišli tedy s novinkou. Místo nukleární zimy tu máme hrozbu globálního oteplování. Všechno bude jako dříve, jen s opačným znaménkem. Konference mohou zůstat ve starém hávu, odedneška však budou místo hrozby atomového konfliktu svolávané ve znamení jiného nezřetelného, jen zpola reálného novodobého fantomu: boje proti změně klimatu.
I velký Vladimír Iljič udržoval marxistickou instituci při životě pomocí obráceného matematického znaménka. Jak známo, podle marxismu propuká revoluce v nejvyspělejších kapitalistických státech a bezprostředně poté, co se tak stane, zvrhává se v revoluci světovou. Svým tvrzením, že také nejméně vyspělá kapitalistická země čili Rusko může projít revolucí, jež ani zdaleka nemusí nutně vyústit ve světovou, však Lenin zároveň obě zmíněné základní teze úspěšně vyvrátil. Tak vznikl marxismus-leninismus. Přeloženo do jazyka meteorologie, dostaneme identický výsledek. Místo nukleární zimy globální oteplování, místo hrozby nové doby ledové hrozba „nové doby vroucí“.
Na závěr článku si János Sebeök klade otázku, kdo za tím vším je, a pokouší se ji zodpovědět:
Atomová válka byla kdysi reálnou politickou možností a hrozbou, ale tím, že k ní nedošlo, stala se absolutní fikcí. Změna klimatu je proti atomové válce citelnější, to však ještě neznamená, že mezinárodní politická roadshow, která se na ni odvolává a tyje z ní, se stává automaticky platnou, ať už z ekologického či filozofického hlediska.
Dnes už víme, že západoevropský boj za mír byl částečně organizován sovětskou tajnou službou. Víme i to, kdo měl největší zájem na tom, vzbudit v lidech reálné obavy z atomového pekla. Dosud však nevíme, kdo je za organizací boje proti globálnímu oteplování. Zatím není zřejmé, kdo má největší zájem na zneužití oprávněné obavy lidí o narušený řád přírody. Netušíme, jakými prostředky se podařilo takto intenzivně obrátit pozornost světové veřejnosti k tématu klimatických změn. Nevíme, zda za úspěchem globálního oteplování coby ideje je nějaký management, politické síly či ekonomická zájmová skupina. Jedno je však jisté. Utopisté, využívaní k její propagaci, představují minimálně stejnou hrozbu jako horliví gauneři.