Mnozí lidé víru v patrony, obracení se k nim, považují za pověrčivost nebo pánbíčkářství. Avšak patroni jsou naši ochránci a hlídatelé našich skutků i duší. Nenechávají nás bez naděje, nenechávají nás bez pokání.

Internetová jazyková příručka o původu slova mnoho neříká, obrátil jsem se proto na umělou inteligenci. Napověděla, že slovní základ pochází z latinského podstatného jména patronus, které je odvozeno od slova pater (v genitivu patris), což znamená otec. V antickém Římě byl patronus ochráncem, patronem nebo právním zástupcem menších svobodných občanů, kterým se říkalo klienti (clientes). Patron jim poskytoval právní pomoc, ochranu a materiální podporu, zatímco klienti mu na oplátku prokazovali úctu a politickou či osobní podporu. Postupem času a s příchodem křesťanství se význam posunul k označení svatého ochránce (např. patron řemeslníků, měst nebo zemí). Odtud se slovo rozšířilo i do dalších oborů a činností, kde označuje ochrannou ruku, štědrého dárce, příznivce umění nebo stálého zákazníka (tzv. stálá klientela).

Pozoruhodná je poznámka, že ženský protějšek zní „matrona“ (z latinského matka) a že ze stejného základu, jako patron, pochází také název střeliva „patrona“ (původně šlo o ochranný obal nebo pouzdro na prach). V prvních stoletích křesťanství převzala církev latinskou terminologii. Svatí mučedníci a apoštolové začali být vnímáni jako duchovní ochránci (patroni) jednotlivých měst, chrámů, zemí nebo řemesel.

Když si to shrneme, patron je prostředníkem mezi Bohem a člověkem, sužovaným dřinou, nebezpečími, vlastními selháními a slabostí. Je ochráncem i přímluvcem „tam nahoře“. Katolická církev z nich udělala svaté, nebo naopak ze svatých patrony. Církve protestantské podobné instituce neuznávají.

Patron, pokud přistoupíme na jeho existenci a aktivity, tedy není kdesi vzdáleně v nebi, nedlí v nějakém kostele, ale bdí nad námi, je blíže a dosažitelnější. Když se k němu člověk obrátí s prosbou o ochranu nebo pomoc, může mít pocit větší blízkosti a účasti, zkrátka lidskosti. V nějakém průšvihu zkrátka není sám. Může doufat v pomoc a ochranu. Že jsou patroni svatí, to už je takový přídavek od katolické církve. Jinak by se jim nemohly budovat a zasvěcovat kostely. Jako třeba svaté Barboře, patronce horníků. Jen tak nějaké Báře by se monumentální gotická katedrála v Kutné Hoře asi nepostavila, i kdyby se o horníky Bára starala sebelépe. Unikátní výjimkou je funkcionalistický kostel sv. Anežky České v pražském Spořilově, vysvěcený v roce 1935, kdy Anežka ještě svatá nebyla. To se jí přihodilo až 12. listopadu 1989. Je patronkou lidu českého, charit, špitálů, ošetřovatelů a zdravotních sester a ještě mládeže a řeholnic. Pro svou symbolickou spojitost se svobodou a těžkými časy národa je často vzývána jako patronka lidí v tísni.

Určitou paralelou s patronem může být kmotr (padrino), který je nutný při křtu svatém. Tuto instituci, narozdíl od svatých patronů, respektují i církve reformační. Kmotrem novokřtěnce se může stát prakticky kdokoliv důvěryhodný: příbuzný, přítel rodiny, apod. Měl by dbát na duchovní vývoj křtěného. Ale znáte lidi. Odstěhují se daleko, pohádají se mezi sebou nebo umřou. Kmotr je tak funkce z hlediska křtěnce značně nejistá.

Zato patron zůstává. A pokud jej člověk přijme, bude nejen jeho ochráncem a pomocníkem, ale také svědomím. Na celý život. Totiž na ten kus života, odkdy patrona osloví, což může pár let trvat. Nejsem katolík, ale jako řidič, který toho najezdil o něco více než průměr, jsem se často poté, co jsem vyvázl z nějaké jezdecké chyby nebo vlastní neopatrnosti, omluvil svatému Kryštofovi, patronu pocestných, formanů a řidičů. A zastyděl jsem se před ním: „Kryštůfku, zase jsi měl šichtu, viď?“ A pak, když jdu okolo kostela, utrousím malý obnos do kasičky vystrčené do předsíně. Nezkoumám, komu kostel patří, tedy které z církví, ani komu je zasvěcen, je-li katolický. Oni se o to tam nahoře už nějak podělí.

S patrony není život snazší. Ani na ně nemůžeme svádět své chyby, omyly a viny. Jen že s patrony v tom nejste osamělí a oni také dovedou odpouštět.

Svět hospodářství gratuluje k svátku Václavům, tomu svatému i všem nesvatým. V kalendáři se píše, že je to Den české státnosti. Ne, je to svátek patrona české země. Svátek všech patronů, ať už se jmenují či nejmenují jakkoliv..

Poskytl server Svět hospodářství