Bylo to na jaře počátkem osmdesátých let, a už ani nevím, koho z kolegů na obchodním oddělení v Lagosu to napadlo: „uděláme si české Velikonoce s pomlázkou !“ Ten nápad se ujal, a protože svátky se blížily, začali jsme s přípravami. Samozřejmě, nejdůležitější na pomlázce je symbolická metla ozdobená pentlemi. Tu si vyrobil každý jak uměl, někdo si ji upletl, někdo jen svázal pár prutů a ozdobil mašlí. Na velikonoční pondělí jsme si rezervovali řidiče, protože jsme tušili, že jako výslužku nedostaneme barevná vajíčka, ale něco tvrdšího.

V pondělí jsme zahájili na obchodním oddělení, tam se to odehrálo celkem pokojně, bez většího povyku, uvnitř budovy. Posilněni jsme nasedli do dvou automobilů a vyrazili na první adresu obchodního zástupce Honzy Petráka. Tam to bylo poměrně klidné, obešlo se to bez většího křiku a tak jsme zkonzumovali koledu a pokračovali na další adresu.

Manželé Černohlávkovi bydleli jen o pár bloků dále, jednopatrový dům s větší zahradou. Vykoledované whisky a koňaky se už začaly projevovat, zastavili jsme před domem, s pokřikem a máváním pomlázkami vyskákali z aut, jenže paní Černohlávková zřejmě něco tušila, utekla do domu a zamkla dveře. Takže jsme jen pokřikovali a hrozili pomlázkami. To už vzbudilo pozornost místního personálu: řidiče, zahradníka, uklízeče, hlavně jejich ženy a děti. Jejich první dojem musel být, že jde o přepadení. V Lagosu se přepadávalo často, ale většinou v noci. A že by už i oyinbové (tak označují místní děti cizince bílé pleti)? A jak jsme tak lomcovali klikou od dveří a pomlázkou mlátili na dveře, otevřelo se okno nad vchodem a pani Černohlávková na naše hlavy z patra vychrstla plný kbelík vody. Pan Černohlávek nám konečně otevřel dveře, vběhli jsme do domu a podle křiku paní Černohlávkové, pomlázka byla trochu silnější než symbolická. To už dění u Černohlávků sledovali i diváci ze sousedních domů, vyděšení co se děje, dospělí chtěli volat o pomoc, ale viděli, že pan Černohlávek je v klidu, jen se usmívá, tak to asi přepadení není. Nejvíce vyděšené byly děti, ty se držely mámy za šaty a jen čekaly, kdy zlí oyinbové s metlami přijdou na ně. Nakonec všechno dobře skončilo, všichni jsme si před domem vypili zaslouženou výslužku, objali se s paní Černohlávkovou, sedli v klidu do aut a odjeli.

Poslední naší zastávkou byla budova našeho velvyslanectví, také ve čtvrti Ikoyi, vzdálená jen několik ulic od Černohlávků. Budova s jedním nadzemním podlažím byla v patře sídlem úřadu s kancelářemi, v přízemí pak byly byty pro diplomaty velvyslanectví. Ukončili jsme koledu v prvním bytě, vyšli před budovu, ale do druhého bytu jsme se už nestačili přemístit. Uprostřed nádvoří stál soudruh velvyslanec, viditelně překvapený, že na dvoře velvyslanectví vidí celé obchodní oddělení s pomlázkami a jenom udiveně se zeptal: „ Co se děje soudruzi ? Co to má znamenat?“ To byla pro nás druhá sprcha toho dne, stáli jsme jako zařezaní, nevěděli jsme co dělat. Netušili jsme, že v době státního svátku přijde na úřad, rezidence velvyslance byla v jiné čtvrti Lagosu. Trapnou situaci vyřešil kolega Mašek, přešel k velvyslanci a něco mu mezi čtyřma očima řekl. To zřejmě soudruha velvyslance uspokojilo, přišel k nám a docela jiným hlasem nám oznámil:„ Tak to je v pořádku, soudruzi, můžete pokračovat“. Koledu jsme dokončili ve zbývajících bytech, ale už to nebylo ono, původní nadšení z nás opadlo.

Myslím, že naše velikonoční akce v Lagosu byl dobrý nápad, pomohla alespoň trochu přenést náladu českých Velikonoc do Afriky. Faktem je, že dnešní pomlázka už není taková, jakou pamatujeme my starší, ale když jsme na chalupě o Velikonocích, manželka ze zvyku stále připravuje barvená vajíčka – co kdyby přišli kluci na koledu. Potěšilo mě ale, že o barvení vajíček projevily zájem i naše vnučky (školačky). Tak teď už jen, aby přišli koledníci . .