V čase, kdy v křesťanském světě vrcholí přípravy na Vánoce, rozsvěcují se v židovských rodinách, synagogách a v celém Izraeli chanuková světla – začíná svátek světel, svátek posvěcení, ale také svátek svobody.

Tenkrát, před mnoha lety, bývalé judské království připadlo mocnému vládci Sýrie Antiochovi. Ten snil o veliké a jednotné říši. Obdivoval helénskou kulturu oněch dnů a nutil všechny své poddané, aby si ji také oblíbili a přijali za svou.

Snil o světě hladce vyholených tváří a mramorových soch, o stadionech a gymnáziích, kde se obdivují polonahá těla atletů, kteří závodí „dál, výš, rychleji“ – a židovský svět, plný zarostlých rabínů, zahloubaných do studia Tóry a oddaných neviditelnému Bohu, mu překážel a plnil ho hněvem, odporem a nenávistí. Jejich náboženství mu připadalo zastaralé, směšné, plné podivných zvyků, nehodící se do moderního světa.

Heslem doby bylo: Modernizace! Dnešními slovy možná: „Greek deal“ či „Velký skok“! Místní Židé to však vnímali spíše jako kulturní kolonizaci, vymazání národní a náboženské identity, přizpůsobení se helénskému světu, zestejnění, srovnání všech rozdílů, uřezání všeho, co přečnívá helénský vzor…

Antiochos zrušil židovské svátky i dodržování soboty, zakázal odvěká pravidla, týkající se jídla. Zakázal modlit se k Hospodinu a četbu Tóry trestal smrtí. Vztáhl dokonce ruce na Jeruzalémský chrám, potupně jej zpustošil a nechal uvnitř vztyčit – ó, běda – sochu pohanského boha Dia.

Židé byli zděšeni. Co dělat? Kam se obrátit? Národ byl rozdělen, muži, mnozí i s rodinami, prchali do hor, aby zde mohli žít podle Božích řádů, ale ani v lesích nebyly bezpečni před Antiochovými vojáky.

Nalomené, pochybující a nepevné lákal král úlisnostmi, sliby a odměnami, aby zcela opustili víru otců, na zarputilé byl naopak přísný a neváhal mučit a popravovat celé rodiny těch, kdo jeho nabídky odmítali.

Těm, kteří prchali a vyměnili raději civilizaci za exil, než by se zřekli své víry, se začalo říkat „chasidé“, věrní. Mezi nimi povstal kněz Matatiáš. „Králových nařízení neuposlechneme a od své víry se neodchýlíme, i kdyby nás to stálo život!“, zvolal tenkrát. Spolu se svými pěti syny vyzval Matatiáš Židy, aby se postavili helenizaci na odpor a po vzoru dávných hrdinů Izraele povstali do boje. Tímto okamžikem – bylo to v roce 167 př. Kr. – začalo Makabejské povstání.

Matatiášovo slovo způsobilo zázrak. Konečně, vydechli muži, konečně našli svého velitele! Nejstarší Matatiášův syn Juda, jemuž se pro nevídanou sílu přezdívá „Makkabi“ (Kladivo), se postavil povstalcům do čela a vytvořil z nich malou armádu, která se postavila přesile králových legionářů.

Byl to nerovný boj, ale lehkonohé partyzánské oddíly, dokonale využívající každý kámen, lesní skrýš či horskou zkratku, začali vítězit nad královými těžkooděnci. Jejich hrdinství bylo neseno důvěrou v Boží pomoc a modlitbami všech věrných, hlavně žen a dětí, kteří v jeskyních a dírách v zemi volali k Hospodinu.

A zázrak pokračoval. Přesně tři roky poté, co Antiochos znesvětil chrám, Makabejští osvobodili Jeruzalém a očistili chrám. Bylo 25. kislevu podle hebrejského kalendáře, pár dní před zimním slunovratem, kdy dny jsou nejkratší a temnota noci nejdelší. Tehdy v chrámu opět zazářilo světlo. Hospodin se navrátil do své svatyně v srdci Jeruzaléma!

Zbývalo už jen zapálit veliký zlatý sedmiramenný svícen před chrámem. Avšak běda, posvátného oleje, vyráběného kněžími podle Mojžíšovy receptury, zbyla jen jediná lahvička s dávkou na jediný den!

A zázrak pokračoval. Když je temnota největší, Hospodin je svým věrným nejblíž. Knoty svícnu, napájené olejem z jediné malé lahvičky, vydržely hořet a svítit po osm dní, dokud nebyl vyroben olej nový.

Na paměť všech těchto událostí slaví Židé od těch časů svátek Chanuka – svátek světel, svátek vysvobození, svátek posvěcení chrámu.

Zápas Židů o obnovu svobody a národní suverenity tím tenkrát ještě neskončil, boje pokračovaly a trvalo ještě řadu let, než roku 104 před Kr. si vnuk Šimona Makabejského nasadil Davidovskou korunu a stanul v čele samostatného Judského království.

Nezávislost ani poté netrvala dlouho, hasmonejský režim nebyl stabilní a nakonec se dostal „pod ochranu“ Říma, který do judských záležitostí zasahoval stále víc – a tak se kolem přelomu letopočtu dostal zákulisními pletichami na trůn Herodes, zvaný Veliký a posléze se faktickými pány Judeje stali římští prokurátoři.

Ten, který hýbe dějinami, si tak – stranou pozornosti mocných tohoto světa – připravoval scénu pro další dějství, o němž vypravují novozákonní evangelia a jehož počátek oslavujeme o Vánocích…

* * *

Osmidenní židovský svátek Chanuka, připomínající zázrak při opětovném vysvěcení druhého Chrámu v roce 165 př. n. l. po povstání Makabejských, začíná letos v neděli 14. prosince a trvá do pondělí 22. prosince.