V sobotu byl svátek Tří králů. Vánoce končí, dlužno odstrojit stromeček. Motiv Tří králů jsem využil už ve víkendovém vydání Neviditelného psa. Nechtělo se mi rozumovat o prezidentském apelu na přijetí eura. To jsem si odbyl už před tím šalamounsky formulovanou tezí, že euro by potvrdilo splynutí s jádrem západního civilizačního okruhu, nicméně že je na zvážení, zdali je o co v danou dobu stát. Soustředil jsem se na Tři krále, na tradici ukotvenou v minulosti. Pojal jsem text jaksi vzpomínkově a vynechal jsem aktuální souvislosti.

Na internetu jsem si všiml tříkrálové jízdy Prahou, mudrcové jeli na velbloudech a ten třetí vzadu byl černý jako bota. Byl to skutečný černoch, nebo se mezi hrby usadil black face, načerněný běloch? Nemyslím, že nás bylo mnoho, koho to napadlo. To je dobře. Jinde by to ale mohla být zásadní otázka a pokud by šlo o black face, nastal by poprask, jako když ministr Jurečka juchal v době národního smutku nad masakrem na Filosofické fakultě.

Tohle všechno jsem opominul a věnoval se vzpomínce na dětství, kdy jsme coby koledníci táhli vesnicí s korunami vystříhanými z pytlíků na mouku a ujišťovali dům od domu, že My tři králové jdeme k vám a dostávali do košíčků cukrátka a kousky vánočky. Takto jsem to vypsal a poněkud nostalgicky uzavřel povzdechem, že teď koledníci nejsou a nezbude než se dívat na televizní zpravodajství, kde nám ukáží velbloudy na Karlove mostě a mudrce vsazené mezi hrby.

Načež udeřilo sobotní poledne a jdu se podívat a nad okrajem branky se ježila trojice korun vystříhaných z papíru! Opravdu jsem nebyl připravený. Rychle jsem pozdravil a ve zmatku se vrátil domů, do pytlíku (plastového) nasypal perníčky. Přišlo mi, že je to hubená nadílka, takže jsem vzal z peněženky padesátikorunu. Vrátil jsem se k brance a vidím, že opodál stojí usmívající se paní, která na koledníky dohlíží. Vyslechl jsem koledu, koledníci perníčky přijali, moji pajcku hodili do jakési plastové nádoby, rozloučili se a šli o dům dál.

Vír myšlenek a postřehů mi táhl hlavou. Převládala radost, že tradice nezmizela. Pozastavil jsem se nad přítomností té paní, nejspíš maminky jednoho z koledníků. To za našich časů… Rostou z nich nesamostatné sněhové vločky! Ten se sazemi na tváři si koleduje o malér s black face. Neměl by si dávat fotku na facebook. Nicméně převážila spokojenost, že se přece jenom najdou koledníci a táhnou vsí a prozpěvují u vrátek.

Když jsem pak v neděli usedl, abych napsal Poslední slovo, prošel jsem si zpravodajství a zjistil, že to byla oficiální Tříkrálová sbírka a že ta paní byla pověřená dospělá osoba. Měl jsem být štědřejší. A míň dojatý. Příště se polepším, pokud někoho do té doby nenapadne, že tříkrálové koledování je mikroagrese proti… Nevím čemu, ale katalog bohatý, stačí si vybrat.

Psáno pro Poslední slovo LN