ŠUMAVA: Stráský sklízí ´plody´ experimentu
Neprokazatelná vidina pralesa, který by na Šumavě za 100, za 200 či 300 let možná vznikl, možná nevznikl, zjevně nepřesvědčuje. Vždyť by vskutku nemohl být ničím jiným než zase jen samoobnovením stejnověkého a stejnorodého smrkového lesa. Když dojde argumentace ad rem, k věci, přechází se k osočování, k „argumentaci“ ad personam. Zvláště když se ví, že velkorysý Stráský se nebude zahazovat vyvracením obviňování, že jedná v něčím zájmu.
Co dnes Stráský dělá? Snaží se zastavit důsledky nezodpovědného experimentu, který se autorům vymkl z rukou stejně jako svého času experiment s reaktorem v Černobylu. Tam přece původně také cosi zkoušeli, cosi přepískli a ono to najednou, nějak… Experiment spustil Martin Bursík, když rozhodl, že orkán Kyrill platně „rozšířil“ bezzásahové pásmo. Přitom v té době bylo již dosaženo rozumné všeobecné shody na obezřetném tempu jeho dalšího rozšiřování! A na jeho definitivním limitu. Ono totiž nejde jen o to, co na Šumavě vyroste či nevyroste, ale také o to, kam až by se do jižních a západních Čech aktivita kůrovce mohla rozšířit.
Přitom loni a předloni se v parku těžilo víc, než se chystá Stráský těžit letos. To se ve vší tichosti, jakoby nic, likvidovaly důsledky experimentu se skokovým rozšířením zóny nezasahování. Těžilo se od tmy do tmy. Tou nejtěžší technikou, v lese by se dalo říci válečnou. Viděl jsem to, na řadě míst.
Kdo Jana Stráského jen trochu zná, ví, že on může být leckým, jen ne tím, kdo by mohl být „ve vleku“, třeba těžařů. Je člověkem dálkových pochodů, běžkařem – vytrvalcem, organizátorem expedic, vůdcem skupinových přechodů horských pásem, horolezcem po všech horách světa, obnovitelem a do dneška tahounem Klubu českých turistů, znalcem turistických tras po celé republice a zasvěceným průvodcem po nich. – Také bývalým federálním premiérem, jednu dobu „prezidentem na půl úvazku“ (když Václav Havel abdikoval). Mimořádně silnou, nepoddajnou osobností: od samého počátku členem a vysokým politikem ODS, který však z této strany vystoupil, když se provalily její podvody.
Nikdy by to tak asi neřekl, ale přírodu miluje. Jen jinak než ochranáři z Duhy. Netroufá si spoléhat se na to, že se jednověká smrková monokultura sama stane pralesem. Ta byla vysazená v jednu dobu (v letech po vichřici v roce 1870) ze všeho semenného materiálu, který se kde v Rakousku-Uhersku, i v uherské nížině, narychlo schrastil. A touto vynucenou výsadbou monokultury jsme chtě nechtě převzali odpovědnost za lesy na Šumavě. Už nikdy je nemůžeme nechat bez pomoci. Jsou naším dílem, nikoli dílem přírody. My, nikoli příroda, jsme v tomto případě stvořiteli. Jistě, škoda, přeškoda. Ale už se nedá nic dělat.
Tehdy, když brouček sežral skoro celou spadanou Šumavu, se snad pro prales něco udělat dalo. Kdyby to tehdy lidi napadlo. Ale hlavně kdyby neměli oprávněné obavy, že holé svahy mezitím spláchnou deště do Vltavy a Dunaje. Zalesňovali ze všech sil, co nejrychleji. Ale vytvořili tak vlastně hospodářský les. A teď z něj má vyrůst prales? Původní?
Jana Stráského znám přes 30 let (byl mimo jiné místopředsedou vlády ČR, když já byl jejím předsedou) a tvrzení, že je v něčím vleku, je nesmyslné. Ochranáři se jím označili jako ti, jejichž argumenty „k věci“ jsou holt slabší.
Jan Stráský je ze všeho nejvíc houževnatým chodcem. Pravda, těží. Těží ze svých autentických zkušeností z cest i necest po celé zeměkouli. Je také neokázale skromným člověkem, který všechno, co vydělá, prochodí.
LN, 3.5.2011
Autor je coby tehdejší premiér podepsán pod usnesením vlády, kterým vznikl Národní park Šumava
Autor je místopředseda Senátu
