ŠUMAVA: Smutný výlet
Prášil k tomuto jezeru považuji červenou turistickou trasu podél Prášilského potoka, přes Frantův most, bývalý Gsenget, Horní Ždánidla a Zlatý stoleček. Tato cesta nabízí nejen pohodový úsek podél potoka, ale i rozhledy do vnitrozemí, Bavorska a budeme-li mít štěstí na počasí, uvidíme i Alpy.
V parném červencovém dni jsme vyrazili z Prášil a po třech kilometrech podél potoka opouštíme za Frantovým mostem stinné údolí. Po kilometrovém stoupání podél státní hranice přicházíme do jedné z nejzapadlejších oblastí Šumavy, kdysi obydlených Horních Ždánidel a Gsengetu. Vystoupáme k odpočívadlu a po krátkém klesání nás překvapí zásadní změna dosud malebné krajiny. Zelený les nahrazuje oblast suchého lesa, která vede od cesty až k souběžné státní hranici a bude nás doprovázet po celou zbývající téměř čtyřkilometrovou cestu až k jezeru Laka. Suchý les i vykácená místa jsou zde již od loňského roku, nové jsou však stále se zvětšující plochy mrtvého lesa vpravo, zasahující až do vzdálenosti 300 m od cesty. Jediná zelená místa v této oblasti tvoří mladší porosty,
dosud vzdorující kůrovcové zkáze.
V zatáčce před vrcholem stoupání jsou, pravděpodobně z důvodů bezpečnosti turistů, čerstvě pokácené suché stromy, a to až do vzdálenosti 20 m od cesty. Hladký řez na pařezu a stopy přejezdů po pásech přes příkop svědčí o tom, že byla pro kácení jednotlivých stromů použita ta nejtěžší technika. Pod poraženými smrky a v kolejích po těžkých strojích jsou torza tolik na Šumavě potřebných mladých listnáčů. Pro úplnost kulisy a zachování divadla pro návštěvníky je třeba ještě po bavorském vzoru opatřit pařezy a padlé kmeny několika řezy motorovou pilou tak, aby byla vytvořena představa rozštípaných kmenů, jako je tomu u Pramenů Vltavy a na Březníku..
Vyvrcholení divadla zmaru se objeví po dosažení stoupání v místě zvaném Zlatý stoleček. Suchý les a džungle padlých stromů dosahuje vlevo od cesty až k dva kilometry vzdálené Plesné. Vpravo od cesty připravily po Kyrillu nezpracované padlé smrky s obrovskými vyvrácenými kořenovými koláči podmínky pro kůrovce tak, že stále se rozšiřující oblast suchého lesa dosahuje až k úpatí Ždánidel. Paradoxně zde působí tabulky zakazující turistům vstup mimo cestu. Při veškeré fantazii si nedovedu představit, kterého blázna by napadlo vstupovat do této
„ divočiny“ a co by ještě v této oblasti mohlo přírodě ublížit. Naše rozjímání přerušuje kamion naložený dřevem, pokrývající nás prachem a supící se svým nákladem oblastí, která byla ještě do poloviny července veřejnosti uzavřena z důvodů ochrany přírody.
Největší překvapení nás však čeká před jezerem Laka, kde vpravo od cesty pilně pracuje na vytvoření obrovské holiny několik harvestorů, dvě lanovky a další technika. Stohy převážně zdravých smrkových kmenů, čekající na odvoz, lemují cestu. To nejsou stromy, které zemřely stářím, jak proklamují ideologové Správy národního parku využívající citaci z Klostermanna „ zetlí ten, zetlí onen, jeden po druhém a padne, na jeho místo jiný postoupí a zmohutní.“ To jsou tisíce stromů, které byly před nedávnem ještě zdravé a uhynuly v důsledku nezvládnuté kůrovcové kalamity nastartované neuváženým rozhodnutím o nezasahování proti kůrovci. Rozhodnutím, které mělo šokově ozdravit monokulturní Šumavu a přispět k návratu přirozených lesů, ale které paradoxně udělalo ze Šumavy továrnu na dřevo.
Zbytek cesty k jezeru je pro turisty odkloněn suchým lesem. Uzavřena je i modrá turistická cesta od jezera na bývalou Starou Hůrku, protože je používána kamiony pro svoz dřeva. Odklon trasy pro turisty je veden po žluté značce, podél bývalého vodního kanálu až na Rudskou křižovatku. Tuto kdysi idylickou cestu pod vysokými stromy změnily těžké stroje na rozježděnou stezku, kterou lemují vlevo i vpravo vykácená místa a skupinky pro
kácení označených stromů, které ještě tento osud čeká. Další velké úložiště se stohy kmenů pod Rudskou křižovatkou nás již zastihuje ve stupni apatie. Náladu nám může vylepšit jen krásná alej původních javorů a lip před bývalou Starou Hůrkou a dobrovolnými nadšenci obnovená kaple a základy původního kostela.
Zbytek cesty do Prášil můžeme jen přemýšlet o posedlosti, která ve jménu ochrany přírody takto mění k nepoznání krajinu, která byla v roce 1991 vyhlášena národním parkem právě proto, že představovala ve Střední Evropě nejucelenější plochu zeleného, byť monokulturního lesa.
Problémy na Šumavě trvají dlouho, veřejnost je již unavena, protože se také obtížně v celé problematice orientuje. Na jedné straně je nabádána k záchraně Šumavy a na druhé straně je ujišťována, že na Šumavě je vše pod kontrolou a žádná katastrofa nehrozí. Možná je také problém v tom, že to, co jedni vidí jako zkázu lesa, je pro druhé vítězství jejich teorií. Takže si počkejme sto, sto dvacet let na novou zdravější a původní přírodě bližší Šumavu.
