Přestože autor v článku opakuje již stokrát vyvrácená tvrzení, není od věci se u některých jeho výroků zastavit. Už proto, že taktika bojovníků proti nespravedlnosti odsunu je založena hlavně na staré goebbelsovské tezi, že stokrát opakovaná lež se stává pravdou. Nestává. Pouze mnoho lidí resignuje a mávne rukou, že tyhle lži přeci nebude postodruhé vyvracet. Bohužel je nutno stále a stále říkat pravdu, jinak nás lež „uřve“. A protože se do diskuze k článku zapojili jako na povel a možná že skutečně na povel známí „čechobijci“ pod svými nicky (Krystlík a spol.) a dokonce se vynořil nový nick (Jiřina Slavíková), který tipuji přímo na mluvčího pražské sudetoněmecké kanceláře či někoho z tohoto okruhu, je nutno odpovědět i postopadesáté.

Takže cituji z článku:

Sudetští Němci (V ČSR v roce 1935) získali pro německé strany 66 mandátů, které mohli obsadit svými kandidáty. Uvážíme-li, že občanů Československa bylo podle sčítání lidu z roku 1930 14, 5 milionu, z čehož bylo 3, 5 milionů Němců a Poslanecká sněmovna čítala podle Ústavy z roku 1920 300 poslanců, podle striktně proporčních pravidel by měli sudetští Němci mít k dispozici nikoliv 66, ale 72 mandátů, nepočítaje v to osoby německé národnosti žijící mimo země Čechy a Morava (karpatské Němce).

Tímto se autor snaží vyvolat dojem, že tehdejší sudetští Němci a jejich hlavní politické vedení - myšleno tedy henleinovce - byli vlastně bytostní demokraté. Protože kdyby chtěli, mohli by mít henleinovci ne 66 ale 72 mandátů.

To je stejná logika, jako když se vyprávělo, že soudruh Lenin podal děvčátku lízátko, které dítěti upadlo. Rozený demokrat a lidumil. Taky ho mohl klidně zastřelit, že jo?!

Autor najednou v diskuzi o tom, koho volili sudetští Němci, operuje s tvrzením, že „podle striktně proporčních pravidel“ atd. atd. Demokratické státy nemají mít a také většinou nemají žádné „proporční pravidlo voleb“. Otevřené demokracie, jakou byla ČSR, mají volební právo všeobecné a rovné, tedy nikoli nějak proporční. Proporční volby jsou většinou zavedeny jen v společnostech, které nemohou z toho či onoho důvodu dodržovat plnou demokracii. Často pod tlakem cizích mocností, náboženských a ideologických fanatiků a podobně. Jako je tomu dnes například v Libanonu, Iráku atd.

To, že v roce 1935 volila určitá část českých Němců jiné než vyloženě proněmecké strany, naopak ukazuje, že v té době tady fungovala demokracie - přes dlouhodobé a od roku 1933 trvalé zastrašování německých obyvatel ČSR - ještě poměrně dobře. Pan Ruščák však matením pojmů pokouší z fungující demokracie překroucením smyslu vět „protiněmecký útlak„ nemůže však zapřít, že:

S těmito 66 německými mandáty přitom naložili (sudetští Němci) tak, že 44 mandátů připadlo Sudetoněmecké straně.

Takže již v roce 1935 volilo cca 62 % sudetských Němců henleinovce.

Drzost a nebo neinformovanost pana Ruščáka v článku je však nebetyčná, když si dovolí tvrdit, že: Konrad Henlein byl v roce 1935 otevřeně pročeskoslovenský a protinacistický (onen slogan Ein Volk, ein Reich, ein Führer! vytasil až v roce 1937, poté, co mu Adolf Hitler slíbil zaručit práva Němců, která první republika svým občanům německé národnosti upírala),

A jaká je skutečnost? Dle Wikipedie:

Dne 1. října 1933 byla v Československu založena Sudetoněmecká vlastenecká fronta (Sudetendeutsche Heimatsfront - SHF), která vznikla z iniciativy vedoucích činitelů nacionálních politických stran DNSAP a DNP. Jeho vůdce Konrád Henlein vydal provolání “Ke všem sudetským Němcům“, kteří se hlásí k “německému kulturnímu a osudovému společenství“. Od léta 1934 bylo zahájeno financování činnosti SHF z Říše a odtud přicházela i podpora. 30. dubna 1935 se SHF přejmenovalo na Sudetendeutsche Partei, aby se pak jako politická strana mohla zúčastnit parlamentních voleb.

Takže v rozporu s tím, co tvrdí autor, již od roku 1933 pan Henlein, jak je známo z dnes již veřejných „tajných“ jednání s NSDAP, připravoval připojení německy mluvících území ČSR k Říši a podřízení se nacionálně socialistickému hnutí - tedy nacismu. Pan Ruščák nedoložil jednu jedinou skutečnost, která by dokazovala, že Henlein a jeho politická strana deklarovala a činila jakoukoliv „pročeskoslovenskou„ aktivitu a nebo činnost. Žádná taková nebyla. Autor lže.

Naopak, jak je historicky doloženo, Abwehr a gestapo mělo mezi německy mluvícími čs. občany již do roku 1933 desítky agentů a informátorů. Například mezi inženýry připravujícími čs. opevnění byly od začátku osoby placené jako agenti Německa.

Již od svého začátku byla hlavní síla sudetských Němců nedemokratickou nacionalistickou. Ostatně autor lže i o tom, kolik a kde získala tato strana hlasů a mandátů, cituji opět Wikipedii:

V parlamentních volbách roku 1935 se Sudetendeutsche Partei (SdP) stala nejsilnější německou stranou v českých zemích, kde získala 1 249 530 hlasů, tj. 15,2% (44 mandátů v poslanecké sněmovně, 23 mandátů v senátu). Tento volební úspěch SdP však znamenal ztráty hlasů pro ostatní německé strany, které byly postupem času likvidovány, a SdP se tak stala dominantní německou stranou v Československu. Ihned po úspěchu ve volbách zahájilo německé ministerstvo zahraničí oficiální financování SdP, když jí udělilo měsíční příspěvek 15 000 říšských marek, který se postupně zvyšoval. Představitelé SdP začali s výrazným prosazováním svých cílů, zejména na:

- vytváření image v zahraničí
- kontakty se zahraničními politiky
- vytváření protičeských nálad
- vyprovokovávání incidentů
- cílenou propagandu, která měla vytvořit obraz utlačované sudetoněmecké menšiny

Tvrdit, že Henlein začal hlásat nacismus, protože Němcům byla v ČSR odpírána nějaká práva a že si musel Henlein nechat zaručit „německá práva“ od Hitlera, je naprosto nechutné prolhané tvrzení. Němci v ČSR měli stejná demokratická práva jak každý jiný obyvatel. A v době po nástupu Hitlera k moci byla ČSR jednou z mála demokratických zemí, která pomáhala v útěku pronásledovaným německým demokratům. Mimo jiné proto Beneše nacisté a vedení sudetských Němců tak nenávidělo.

Stále a stále omílaná „křivda“ o zavádění češtiny, presentovaná v článku pod frází takzvané „čechizace“ Sudet po vzniku ČSSR by byla směšná, kdyby nebyla tragická. Je pravda, že například v Klösterle an der Eger, tedy Klášterci nad Ohří mluvilo česky jen asi 15 dosazených českých úředníků. A že po uchazečích o úřednická místa se požadovalo, aby se naučili česky. Pro obyvatele však byli všude příto,mni tlumočníci. Toto nařízení a praxe je však v porovnání s tím, že nacisté v té době už měli koncentrační tábory a vraždili lidi po tisících skutečně nechutný „protičeský „ argument. Přesto jej stále a stále zástupci landsmanšaftu i jejich příznivci vytahují. Co však v článku naprosto chybí, je zo, jaká práva zaručil Henleinovi a sudetským Němcům Hitler? Jaká má autor na mysli? A proč je nevyjmenovává? Myslí tím snad právo stát se dozorcem v koncentráku či umrznout u Stalingradu pro větší slávu Říše a Führera?!

Věc, která je pro každého slušného člověka stále těžká, je to, co pan Ruščák říká, ale dále neobjasňuje ani nevysvětluje a to skutečnost , že (cituji): „Přesto ale bylo 20% sudetských Němců v roce 1938 proti anexi - čili přibližně 700 tisíc lidí. Přesto musel být v roce 1945 vyhnán takřka každý Němec - zůstat jich v Československu smělo necelých sto tisíc.“

Málo se bohužel v ČR dodnes ví, že prodemokratičtí čeští Němci dokonce uspořádali manifestaci a přísahu věrnosti Československu. A přesto byli vyhnáni. Jenže je otázka, zda se to dalo řešit jinak. Myslím si, že nikoli.

Sudetští Němci byli, jak přiznává i pan Ruščák, z 80% voliči nacistů a to, přiznejme si, že většinou nadšenými. A ostatní byli přinucení nadšení předstírat. V každé obci v Sudetech (ostatně, slovo „Sudety“ jako označení místa, kde žili čeští Němci, je podvodem, Sudety jsou jen severní české pohraničí, rozhodně tedy mezi ně nepatří třeba kraj mezi Mělníkem a Českou Lípou, část jižních Čech a nebo oblasti, kde žili moravští Němci.) mělo gestapo svého „informátora“ jak dokládají dokumenty, většinou dva,aby s vzájemně kontrolovali. V tomu pak připočtěme místní funkcionáře NSDAP , takže i malé obce v horách , s jejichž „nevinnými „obyvateli se tak často argumentuje, byly plně pod kontrolou nejdříve henleinovců a pak přímo nacistů. Velká číst těchto „nevinných „ obyvatel měla po dobu války k ruce zajatce jako faktické nevolníky. A plně a často bezohledně jich využívala. Byli to přeci diolidé a oni, jako „herrenvolk „ na to měli právo, ne?! Existovali jistě i slušní sudetští Němci, kteří se s nimi se snažili lidsky zacházet. Ale nezapomenu na jednu bývalou obyvatelku malé krušnohorské vesnice ,která mi se zaníceným výrazem vyprávěla, že jejich soused, bohatý sedlák, dokonce-představte si to- dokonce někdy nechával francouzské zajatce sedávat s čeládkou u stolu! To, že tento sedlák byl považován ve vesnici za mimořádného hrdinu vypravuje o situaci v zabraném pohraničí víc než mnoho románů.

Při rozhodování o tom, jak a zda vůbec Němce odsunout, byly zvažovány mnohé otázky. Například otázka, co s těmi Němci, kteří se neprovinili. To se pokusila republika řešit. V rámci možností. Nepříliš úspěšně. Při posuzování možností co dál šlo však také o to, že nenávist k sudetským němcům byla všeobecná a silná. Zvláště proto, že tzv. sudetští Němci se spolu s Rakušáky ukázali být fanatičtějšími nacisty než velká část tzv. říšských Němců. A válka nebyla v době , našimi intoši neustále omílaná doba „divokého odsunu“ ukončena . Jen snad papírově . Byla to doba plná mrtvol povalujícich se u cest, živých koster vracejících se z koncentráků, doba pláče nad mrtvými i živými. A doba šoku, protože my všichni v Evropě jsme přežili, protože oni, Němci- prohráli. Nacisté se prohlásili za Němce a němci za nacisty. A to byl důvod toho, že všude v Evropě chodili Němci s oholenýma hlavama, s hákovými kříži na kabátech a zpočátku některé Němce lidé věšeli na lucerny. V Paříži, Itálii, Belgii, Polsku atd.adt. vykládat že to vše se dělo jen u nás je možné jen proto, že bohužel jen u nás se našlo a nachází dost tajných obdivovatelů „německé velikosti“ a hovňousků, kterým činí radost

Navíc zločiny Němců proti obyvatelům ČSR, které presentovali vedoucí sudetských Němců v Protektorátu jako činy plně odpovídající postavení a cílům sudetského etnika, které je nadřazeno všemu českému (viz. K. H. Frank, K. Henlein), byly tak strašlivé, že nebylo možno ponechat tyto dvě skupiny obyvatel vedle sebe.

To, že nenávist a touha zničit vše české v prostoru zemí Království Čech a Moravy byla převládající myšlenou vedení sudetských Němců v první polovině 20 století, odhadl Beneš správně. Postoje a činnost Sudetoněmeckého landsmanšaftu po válce a pak i po roce 1989 ukázala, že rozhodující politické síly – nikoli mlčící většina sudetských Němců - mezi vystěhovalci nejsou schopny dodnes reálně zhodnotit, co se stalo a co z toho vyplývá. A převládá v nich duch pomsty a odplaty. A žijí a profitují z protičeských nálad. Je to jejich často jediný politický kapitál. Viz jejich zásadně protičeské vystupování v parlamentech BRD a EU.

Může nám být osobně líto mnoha českých Němců a jejich osudu po válce. Nepřiznají-li však sami sobě skutečně své chyby omyly a viny vůči jiným, není možno, abychom i my dali průchod svým pocitům. A zpytování svých vin. Pořádají-li se navíc v posledních letech za podivně objevivší se peníze například různé rádoby umělecké spektákly kolem vražd Němců v Postoloprtech v roce 1945 a zamlčují-li „aktivisté“ žádající jinak hlasitě objasnění „vin“ Čechoslováků na Němcích skutečnost, že na dohled od Postoloprt byl Terezín, kde se vraždilo německýma i sudetoněmeckýma rukama ve jménu „vyšší rasy“ od roku 1939 do 5. května 1945, není o čem mluvit. Není proč se omlouvat.

Sudetští Němci a jejich příznivci stále argumentují tím, že neexistuje „kolektivní vinna“, a proto byl odsun porušením práva. Že z právního hlediska neexistuje nic jako kolektivní vina, je jasné. Je však také praktickou zkušeností, že z hlediska spravedlnosti dějin existuje vždy i po právně nepostižitelné kolektivní vině skoro vždy kolektivní trest. Neměly by ho sice vykonávat národy a vlády. Ale děje se to tak. To je skutečnost. Například my, Čechoslováci, tedy Češi a Slováci, jsme zaplatili za své politické chyby čtyřiceti lety vlády komunismu a zbídačením své země.

Sudetští Němci za podíl na rozpoutání světové války, za podíl na vraždění milionů lidí, za spoluúčast na pokusu o vyhlazení celých národů – a to včetně Čechů a Moravanů - přišli o vlast. A o čest. Budo- li je obhajovat lidé jako Ruščák a stylem, jakým je obhajuje, nevrátí se jim nikdy nic.

A že to bude škoda i pro nás, je jasné. Místo národa, který k nám měl historicky nejblíže – s výjimkou Slováků –, stojíme stále na barikádách. A připitomělé řeči různých Ruščáků jen prohlubují příkopy.

P. S. Autor si ke svému slovanskému jménu ještě přidává jméno (snad) norské a udává jako svoji adresu Norsko. Snad tam studuje. Pokud není skutečně jen něčí hlásnou troubou, mohl by se informovat, jak s Němci a kolaboranty naložili po roce 1945 v Norsku. V tom demokratickém a světu za příklad dávaném Norsku. Všichni Němci museli ihned z Norska. Ihned. Dokonce i sudetští Němci, kteří, jako jeden můj přítel, dokládali, že byli jakožto čs. vojáci německého původu násilně odvedeni do Wehrmachtu. Odpověď Norů? Neměli jste se nechat! A zavřeli je do hytláků a poslali šupem – do lágru v Jáchymově! Proněmeckou norskou policii rozpustili úplně a zakázali bývalým policistům o práci u policie se ucházet (to jsme měli udělat i my po roce 1989). Kolaboranty zavřeli ihned a nadlouho do vězení. Norky, které plodily „rasově čisté vojáky„ s Němci v rámci budování nové rasy, a jejich spolupracovníky všechny bez výjimky zavřeli. Tyto děti dali do speciálních dětských domovů (jedno z těch dětí je zpěvačka skupiny ABBA). Veškerý německý majetek byl zabaven. Soukromý i státní. Nechtěl by pan Ruščák napsat nějaký ten článeček o vinách Norů do norských novin?