Kultura pobouření je novinka woke životního stylu moderní levice. A je dobré hned na začátku říct jednu věc: pobouření samo o sobě není vůbec nic špatného a nového. Lidé se pohoršovali vždy. Rozdíl je v tom, že dnes se z pobouření stal fungující společenský mechanismus - mechanismus, který je velmi podobný cancel culture. Ale ne úplně stejný.

Nejpřesnější je kulturu pobouření a kulturu rušení chápat jako dvě fáze podobných procesů.

Kultura pobouření vytváří problém. Cancel culture hledá sankci. To první je přitom mnohem důležitější, než se na první pohled zdá. Protože než někoho začnete rušit, musíte nejdříve přesvědčit ostatní, že je vůbec proč rušit. A k tomu je potřeba vytvořit pobouření.

Pobouření tedy není problém sám o sobě. Problém nastává ve chvíli, kdy se z něj stane společenský nástroj.

Řekněme si jednoduchý příklad.

Představte si člověka, který řekne, že smrt Charlie Kirka byla vraždou a pachatel by měl být spravedlivě potrestán.

Vyjádření nikoho neuráží, neporušuje zákon, nikoho neohrožuje a dokonce ani netvrdí nic radikálního nebo kontroverzního. Stačí, že tím dotyčný odmítne názor, že Charlie Kirk si smrt vykoledoval a tedy zasloužil, poněvadž šířil kolem sebe nenávist k lidem s psychiatrickými a sexuálními poruchami.

Jeden člověk s tímto tvrzením nesouhlasí.

To je normální. Druhý vás označí za necitlivého. To také ještě může být normální. Ale třetí začne vysvětlovat, že takový názor je morálně naprosto nepřijatelný. A zbytek se k němu přidá.

A najednou už nejde o to, zda ten, kdo tvrdí, že smrt Charlie Kirka byla vraždou a pachatel by měl být spravedlivě potrestán, má pravdu. Začne se řešit, co je to za člověka, že něco takového vůbec říká: Kirk přeci nenáviděl transsexuály a nenáviděl samostatné a vzdělané ženy - to přeci ví každý, kdo ho byť jen jedenkrát poslouchal.

Spor mezi normálními lidmi ale vypadá takto: Myslím si, že se mýlíš.

Kultura pobouření ale říká: Jak můžeš něco takového říkat?

A tím se mění předmět sporu. Už nejde pouze o myšlenku, neboť problémem se stává člověk, který ji vyslovil.

Vezměme si debatu o Izraeli a Gaze.

Můžeme kritizovat izraelskou vládu, můžeme kritizovat postup izraelské armády, můžeme poukazovat na civilní oběti a můžeme požadovat vyšetřování konkrétních činů vojáků. To všechno je legitimní součást veřejné debaty, dokonce bych řekl, že jde o žádoucí přístup. Ale odmítnutí označení izraelského postupu za genocidu je problémem.

Najednou už nejde jen o právní nebo faktický spor.

Například někdo řekne: O genocidu v Gaze nejde. Genocida znamená úmysl zničit určitou (národnostní, náboženskou apod.) skupinu obyvatel. Takový cíl Stát Izrael nikdy neměl. Jeho cílem je porazit Hamás a odstranit ostatní hrozby, které pro tento stát objektivně představují. Naopak zničení Izraele je výslovně a prokazatelně součástí ideologie většiny muslimsko-arabských organizací v oblasti. To, co se děje od doby vzniku Státu Izrael, je desítky let trvající pokus muslimských Arabů o genocidu Židů.

S takovým tvrzením lze samozřejmě nesouhlasit. Lze ho argumentačně napadat. Lze zpochybňovat jeho jednotlivé premisy.

Mechanismus kultury pobouření ale funguje jinak:

Jak můžete něco takového říkat?

Jak můžete nevidět, co se tam děje?

Jak můžete stát na straně Izraele?

A argumentace, že genocida má konkrétní právní význam a že samotná smrt civilistů ještě automaticky neznamená genocidu, se může velmi rychle přesunout od otázky, zda je vaše argumentace správná, k otázce, co se to s vámi stalo špatného, že tohle vůbec tvrdíte.

A přesně tady nastupuje mechanismus kultury pobouření. Ne proto, že je někdo pobouřen, ale proto, že pobouření začíná určovat hranici toho, co je ještě dovoleno říkat.

Když je určitý názor označen za morálně nepřijatelný, vzniká tlak na ostatní, aby se od něj distancovali.

Nejdříve padne: Tohle je odporný názor.

Potom:

S takovým člověkem nechci mít nic společného.

A nakonec:

Proč s ním ještě spolupracujete?

A právě tady se kultura pobouření začíná měnit v cancel culture:

- Neměli byste s ním spolupracovat.

- Neměla by ho vaše televize vysílat.

- Firma by měla stáhnout reklamu, protože v ní vystupuje někdo, kdo nás pobuřuje.

To už není pouze vyjádření nesouhlasu. To je výzva k potrestání. Cancel culture tedy není totéž co kritika. Ani ostrá kritika. Ani veřejné odsouzení.

Cancel culture začíná ve chvíli, kdy se pobouření stává prostředkem k tomu, aby někdo jiný člověku něco odebral: práci, smlouvu, právo veřejně vystoupit, mít publikum nebo společenské postavení.

A právě tady se ukazuje, proč je kultura pobouření možná ještě zajímavější než samotná cancel culture.

Cancel culture potřebuje instituci. Kultura pobouření ji nepotřebuje, neboť dokáže fungovat sama. Stačí získat dost lidí, kteří jsou ochotni opakovat stejný morální soud. A sociální sítě jsou pro něco takového téměř dokonalé prostředí.

Jeden člověk se pohorší.

Druhý to převezme.

Třetí přidá další údajný prohřešek.

Čtvrtý vysvětlí, proč to není náhoda.

Pátý požaduje omluvu.

Šestý konfrontuje zaměstnavatele...

A najednou už nikdo neřeší původní výrok – co řekl, v jakém kontextu, jaké pro to měl argumenty a ostatní okolnosti, které teprve společně tvoří spolehlivý obraz.

Řeší se případ. Člověk, který něco řekl, se stává případem. A případ potřebuje řešení ... Tím se veřejná debata dostává do zvláštního kruhu.

V normální svobodné společnosti můžete mít špatný – rozuměj odlišný – názor. Můžete mít dokonce hloupý názor. A teď se držte: Můžete mít dokonce velmi odporný názor. A pořád ho můžete mít. Ostatní vám mohou říct, že se mýlíte. Mohou vás kritizovat. Mohou s vámi nesouhlasit. Mohou vás ignorovat.

Ale jakmile se společenský tlak začne soustředit na to, zda vůbec smíte určitý názor veřejně vyslovit, dostáváme se zcela mimo společnost, kterou lze označit za svobodnou.

Kultura pobouření totiž nepotřebuje, aby byl člověk svými názory fakticky nebezpečný. Potřebuje, aby byl za nebezpečného označen. A často není ani důležité, co skutečně řekl. Důležitým se stává význam a smysl, které se jeho slovům podaří připsat.

A jakmile se podaří vytvořit dostatečné pobouření, začne být stále méně důležité, zda se původní obvinění vůbec zakládalo na realitě.

Pobouření tedy ve skutečnosti není reakcí na nějaký problém. Pobouření se samo stává prostředkem, kterým se problém vytvoří.

Nejdříve se řekne, že určitý výrok je nepřijatelný. Potom, že člověk, který ho vyslovil, je nepřijatelný. Následně se začne řešit, proč mu někdo stále dává prostor, proč s ním někdo spolupracuje a proč proti němu nikdo nic nepodnikl.

A v tu chvíli už nejde o původní výrok. Vzniká společenský tlak.

Kultura pobouření tedy není problém proto, že se lidé pohoršují. Je problém tehdy, když se z pohoršení stane nástroj společenského nátlaku. A právě v tom spočívá její síla jako zneužívaného společenského mechanismu. Kultura pobouření vytváří nepřítele. Cancel culture pak hledá způsob, jak ho potrestat.

Na obrázku je premiér židovského státu Benjamin Netanyahu - ?????? ??????.

Muslimové z Mezinárodního trestního soudu (ICC) v Haagu ho podezírají ze spáchání vážných trestných činů (válečný zločin vyhladovění civilního obyvatelstva jako metody vedení války, válečný zločin úmyslného vedení útoku proti civilnímu obyvatelstvu, zločin proti lidskosti – vražda, zločin proti lidskosti – pronásledování, zločin proti lidskosti – jiné nelidské činy). A vydali na něj zatykač.

Netanyahu je toliko podezřelý (“accused“). Podle předběžného posouzení soudu existují rozumné důvody se domnívat (“reasonable grounds to believe“).

Otázkou však je, jakou váhu může být obvinění hlavního žalobce a pákistánského muslima Karima A. Khana, který byl z funkce odvolán 24. července 2026 kvůli sexuálnímu útoku na svou podřízenou. Každému muslimovi na světě je přeci od dětství vštěpováno, že Izrael je Malý Satan, který musí být zničen.

Důvod pro odvolání z funkce Khana však nebylo pobouření z evidentní zaujatosti v případu. A dokonce ani pobouření ze sexuálních zločinů, ze kterých byl obviněn. Přitom to je to extrémně pobuřující.

Z autorova Facebooku