Jídlo je součástí kultury. Ne pouze ve smyslu etnografickém, ale také ve smyslu kulturnosti, civilizační kultivovanosti. I individuální a společenské kultivovanosti. Povrchně jíst znamená i povrchně myslet. Moderním jazykem je jídlo a stolování i komunikační platformou.

U jídelního stolu probíhají první rande, obchodní jednání, ladění politických a mezinárodních dohod, rodinná i přátelská setkání, slavnostní události. Ale i ten nejvšednější pokrm k utišení hladu může být obrázkem úcty k sobě samému, úcty k životu. A také potěšením.

Kultivovanost či nekulturnost má i své sezónní podoby, o čemž se můžeme přesvědčit v letních týdne při pohledu na polonahé chlapy v centru měst. Ano, je léto a občas i vedro. Ve vedru se naše tělo chová jinak, a tak mnozí z nás přemýšlejí, co si dát k jídlu. Někdo v létě baští jen saláty, jiný volí studené polévky a další odsune moučníky a těžká jídla s omáčkami a knedlíky na podzimní období. Ve víru těchto sezónních změn malinko zanikají posuny a trendy dlohodobé. Změnily se i naše jídelní zvyky. Kdysi jsme za svačinu považovali jablko. Uspokojilo by většinu z nás ještě dnes? O čem to vypovídá? Jen o větší míře blahobytu?

Když jsem byla malá, běžnou snídaní byl chleba s máslem a s marmeládou. K obědu školní kuchyně nabízely polévku s kapáním a kus masa se světlou nebo tmavou omáčkou, kolínka, buchtičky s krémem nebo zapékané brambory s uzeným masem. To vše jsme zapíjeli slazeným čajem a přes den jsme v letních vedrech pili vodu se šťávou. Doma jsem k večeři dostávala chleba s paštikou nebo vlastnoručně vyrobenou pomazánkou a rajče. Jiné to ale bývalo o víkendu. To se ke snídani podávala míchaná vajíčka nebo vaječná omeleta, a jen co se po snídani sklidilo ze stolu, začala maminka vařit víkendový oběd. Třeba kuřecí polévku, roštěnky s bramborem, okurkový salát a pak moučník.

Za mého dětství se moc do restaurací nechodilo. Nebylo jich tolik jako dnes a i výběr jídel byl poněkud omezený. Smažený řízek s bramborovou kaší, kuřecí plátek s broskví, guláš, španělský ptáček, svíčková, vepřo-knedlo-zelo, kuře kung pao a jedno bezmasé jídlo – smažený sýr. K tomu zmrzlina nebo okurkový či rajčatový salát s cibulí. Když jsme s rodiči jeli na lyže, vezli jsme s sebou porcelánovou termosku s čajem, s níž bylo třeba zacházet velmi opatrně, a chleby namazané máslem a se salámem.

Mýlil by se ale ten, kdo by si naivně myslel, že se před padesáti lety lidé nějak odbývali. Opak je totiž pravdou, což se dnes ovšem mladším ročníkům těžce vysvětluje. Italská babička vařila skvělé speciality severní Itálie – třeba polentu nebo špagety s mletým masem, s rajským protlakem a s parmezánem a taky uměla upéct jemný tažený závin z doma vyrobeného těsta. Má druhá slezská babička uměla výborně vykostit a usmažit kuřecí stehna, dědeček několikrát ročně chladil lahodný sulc a tatínek dokázal vlastnoručně uválet švestkové knedlíky z bramborového těsta.

Za mého dětství se nejlépe vařilo doma. Lidé se scházeli a navštěvovali při každé příležitosti a pokaždé u někoho jiného. A tak se hospodyňka snažila předvést v nejlepším světle. Jednou se zdobily chlebíčky, jindy se vyráběla rodinná plněná veka. Někde pekli buchty, jinde dorty nebo slané tyčinky, onde zase dávali přednost studené kuchyni a předváděli se s krásně nazdobenými jednohubkami. Když jsem se v roce 1988 vdávala, týden před svatbou jsem s tchýní a švagrovou pekla koláče na výslužky. A všichni jsme věděli, kde se dá dobré jídlo sehnat. Maminčina zdravotnická sestřička měla třešňový sad, teta byla zaměstnaná v mlékárně, kamarádka vykrmovala prase, jiný známý pracoval v masně. Výměnný obchod nahrazoval občasné nedostatky socialistického plánování. A velké rodinné oslavy, sešlosti, narozeniny a svatby mívaly u nás ve Slezsku tradiční jídelníček: šunkovou rolku s křenovou šlehačkou, kuřecí polévku s játrovými knedlíčky, řízek, bramborový salát a dort. To vše se zapíjelo pivem, vínem, tureckou kávou a my školou povinní žlutou a červenou sladkou limonádou. I když někde výjimečně měli i Kofolu…

Čas změnil nabídku i způsob stolování

O padesát let později je ale všechno jinak. Jídlo si s sebou do práce a na výlety připravuje jen ten, kdo si potrpí na zdravé stravování. Nabídky dobrot jsou totiž všude k dostání. Moderní byty se vzdaly velkých kuchyní, které ale působily jako srdce rodinného dění. Mnoho mladých už počítá jen s kuchyňským koutem, protože mladé ženy ve městech nevaří. Trendem se stalo chodit na jídlo do restaurací nebo si hotové jídlo objednat až domů. Však se taky někdy porozhlédněte po ulicích českých měst. Nejčastějším účastníkem dopravního provozu v Praze jsou mládenci na kolech a na motorkách s krabicemi Wolt, Dáme jídlo, Foodora nebo Bolt na zádech. Na všech místech České republiky vyrostly jako houby po dešti kebabárny a asijská bistra, která prosperují na rozdíl od tradičních českých hospod. Jaké je vlastně typické české jídlo? Existuje vůbec? Když se ptám kamarádů, co nejčastěji baští, dostanu následující odpovědi: salát caesar, burrito, gyros, špagety, hranolky, polévka phó nebo pizza. Samý dovoz ze zahraničí. A čím dál častěji se k takovému jídlu pije cola, prosecco nebo aperol. Liší se vůbec naše země od těch vzdálenějších? Anebo se tradice udržují jen na vesnicích?

Možná namítnete, že je jedno, co kdo jí, jen když mu chutná. Jenomže ony společenské změny promítnuté do kultury stravování něco signalizují. A cosi o nás vypovídají. Když se rodina sejde u nedělního oběda, je to vždycky obřad. Ne nadarmo má společné stolování výrazný vliv na upevňování vztahů. Vždyť právě proto se odnepaměti pořádají pracovní snídaně, obědy i večeře, což platí ve firmách, na pracovištích i v politice a při jednání mezi národy. Bolestně se ale vytrácejí společné rodinné rituály a základy etikety. Když se vaří a stoluje doma, děti se přirozeně zapojí a u stolu pak odpozorovávají základy slušného chování i sociální dovednosti. Kdysi u jídla platilo, že se nehádáme, neskáčeme si do řeči, nemluvíme s plnou pusou a nehovoříme o politice.

Dívky se kdysi učily od svých babiček, tet a maminek kuchařskému umění, což se jim pak hodilo v dospělém životě. Dnes se mnoho mladých dívek holedbá na sociálních sítích, že svým mužům nebudou posluhovat. A tak mnozí mladí nevaří vůbec. A sociální pracovnice pak vyprávějí, že mladé matky zejména z vyloučených lokalit a z problémových oblastí musí učit základům vaření a ekonomického zdravého stravování. Těm mladých začasto závislým na sociálních dávkách totiž nikdo neukázal, že doma připravené jídlo může být zdravější a levnější než oběd pro celou rodinu v prodejně rychlého stravování. Není výjimkou, když o víkendu se celá rodina vůbec nesejde a každý sám si podle libosti bere jídlo z ledničky nebo si telefonem objedná, na co má chuť. Každý ze své postele, každý ze svého pokoje, každý osamotě.

Namítnete, že právě u vás existují výjimky. Že právě vy jste své potomky dobře vychovali, vycepovali, naučili a motivovali. Pak vám blahopřeji. Ale jen se někdy rozhlédněte po restauraci, kde právě sedíte. Uvidíte kolem mnoha stolů smečky mlčenlivých lidí se skloněnými hlavami, pozorujícími obrazovky svých telefonů. Řada rodičů si ani při společném jídle už nepovídá se svými ratolestmi. Radši jim do ruky vrazí tablet, aby od toho mrněte byl chvíli klid. Ach, jaká škoda. Restaurace, kavárny a různé jídelní podniky máme sice dnes na každém rohu. Společně ale pobýt u jídla umíme minimálně.

Nechť jsou velebeni všichni, kdo se tomu neblahému trendu jsou schopni postavit. A díky za všechny ty farmářské trhy, kurzy vaření, vesnické zabijačky, ochutnávky, soutěže v pečení nádivek, vánoček a ve vaření gulášů, které se pořád ještě konají v malých obcích a městečkách na mnoha místech naší krásné země. Věděli jste, že například v Horažďovicích každoročně počátkem července pořádají Slavnosti kaše? Naplánujte si sem návštěvu na příští rok. A ochutnávku některé z kaší – kdysi dávno jednoho z našich národních jídel. Dobroty, kterou v dětství ochutnal snad každý. Važme si takových odkazů a zvyků.

Kdo fláká jídlo, fláká život.

Autorka je nezávislou senátorkou a prezidentkou Unie rodinných advokátů