Neviditelný pes

STÁT: Kolna s vidlemi

18.3.2021

Minulou sobotu jsme si mohli odfajfkovat první rok koronavirového martýria. Mimoděk si vybavuju v paměti, jak jsem toho dne, byl to pátek, šel po Václavském náměstí. Toto kdysi centrum města, které už dlouho není centrem ve smyslu něčeho zajímavého a přitažlivého, se vylidnilo. Krámy se suvenýry stahovaly rolety. V paměti mi utkvěl jeden takový krámský, byl to muž zjevně původu cizozemského. Nedíval se na mě zrovna vlídně. Napadlo mě, že mi dává za vinu svoje příkoří. Musí zavřít na týden, možná na dva, v téhle nevlídné zemi, která si usmyslí nechat se nakazit nějakým koronavirem. No a uplynul rok. Co je asi s obchodem a jako personálem? Už dlouho jsem na Václavském náměstí nebyl.

Uplynul rok a my se divíme, jak se mohlo stát, že jsme ve zvládání epidemie tak šíleným způsobem neúspěšní. Nejhorší na světě, to už je něco! Třiadvacet tisíc mrtvých, kdežto třeba Keňa, má oblíbená africká země, má dva tisíce obětí při padesáti milionech obyvatel. Neschopnost vlády, řekne se. Je to široce sdílený názor, ale zase: jak to, že má Keňa vládu šedesátkrát schopnější než je ta naše? Jsou to zarmucující úvahy.

Do toho mě zaujala zpráva, že někdo někde nějak schválil stavbu vysokorychlostní železnice, která způsobí, že se z Brna dostane cestující do Prahy za hodinu. Tahle zvěst asi nevyvolala žádnou velkou pozornost, všichni spíš sledujeme koeficient PES a plno dalších údajů, šmahem negativních. Osobně mě ta zpráva ale potěšila svou vnitřní komikou. Věru mě rozesmála představa dráhy pro vlaky, jedoucí tři sta kilometrů v hodině, v zemi produkující čtyři kilometry nové dálnice za rok a v zápolení s pandemií je na tom šedesátkrát horší než Keňa.

Zdánlivě uhýbám od námětu v úvodu nadhozeném. Opravdu jen zdánlivě, jelikož si myslím, že naše neúspěšnost má společné jmenovatele. Pozor, je to neúspěšnost čehokoli, co koná stát. Máme spoustu úspěšných podniků i jednotlivců, ale stát nemá úspěch žádný. Jako král Midas proměnil ve zlato cokoli, čeho se dotkl, čeho se dotkne stát, promění se v smrdutý protipól zlata.

Když o tom přemýšlím, docházím k vizi veliké kolny, plné vidlí. Vše, co je jakkoli v kompetenci státu jako instituce, je součástí té kolny. Jakmile se stát rozhodne něco učinit, ať je to cokoli, že postaví dálnici nebo doveze z Tchaj-wanu linku na výrobu respirátorů, poskytnutou jako dar, je tu ta kolna s vidlemi. Kdokoli pak jde kolem, vybere vhodné vidle a do projektu je hodí. Máme tu celé zavedené instituce na vrhání vidlí, jsou i podporované státem. Ty vidle mají podobu regulí, předpisů, zákonů. Taky ústava může posloužit jako vidle, jak jsme viděli, když opozice zablokovala nouzový stav, opoziční hejtmani si ho vynutili a opoziční senátoři podali ústavní žalobu. Vidle jsou tu pro každého, výběr nekonečný. A stát pilně vyrábí další aby bylo co házet.



zpět na článek