Ve společnosti, články a diskuze na Neviditelném psu nevyjímaje, se čas od času objeví názor, že si, myšleno Češi, neumíme vládnout. V této podobě lze toto tvrzení snadno odbýt poukazem na fakt, že česká státnost trvá již více než sto let a současnou největší hrozbou pro ni jsou federativní snahy vedení EU. Není bez zajímavosti, že ono tvrzení zaznívá nejčastěji z úst těch, kdo se netají přáním integraci s EU prohlubovat – namátkou, poslanec Daniel Korte, Jiří Pehe, publicista Jan Vávra, či europoslanec Luděk Niedermayer. Náhodou jsem natrefil i na tento odkaz, který tvrdí totéž o Spojených státech amerických a jehož autorem je americký ekonom Matt Stroller. Z něj si dovolím citovat: „ ‚poslední krize ukázala, jak jsme neochotní dát voleným lidem skutečnou moc‘. Snažíme se ji namísto toho dávat nevoleným, ale i z toho jsme nakonec nervózní. V podstatě jsme se tak rozhodli ‚si nevládnout‘.“

Zmíněný protiargument je ale samozřejmě trochu trik – neumět si vládnout může znamenat neumět si vládnout vůbec, ale také umět si vládnout nepříliš dobře. Otázka by tedy neměla znít, zda si umíme vládnout, ale jak kvalitně se nám to daří. To ovšem v sobě implicitně skrývá požadavek definovat kvalitu vládnutí.

Jak definovat kvalitu vládnutí?

Definice vlády zpravidla zdůrazňují dva aspekty; prvním je systém zákonů a pravidel, druhým pak schopnost tuto vůli vnutit subjektům spadajícím do dané jurisdikce. Absence kteréhokoliv z nich by signalizovala závažný problém, ale samotné splnění nijak nedefinuje kvalitu.

Je-li možné někde definici kvality najít, pak je to v Ústavě, zejména v její preambuli. Ta česká je poněkud rozvláčná, za to text té americké, přijaté už z roku 1787, hovoří velice jasně: „My, lid Spojených států, abychom vytvořili dokonalejší Unii, nastolili spravedlnost, zajistili domácí klid, zajistili společnou obranu, prosazovali všeobecné blaho a zajistili požehnání svobody sobě a našemu potomstvu, nařizujeme a vytvořit tuto ústavu pro Spojené státy americké.“ Kvalitu vlády tedy určují další aspekty, jako spravedlnost, klid (pořádek), (vnější) obrana, (ekonomické i jiné) blaho a svoboda, a to nejen pro současné, ale i pro budoucí generace. Zejména ten odkaz na budoucnost by si preambule české ústavy zasloužila doplnit jak sůl.

Všechny tyto požadavky, kromě požadavku svobody, by se jistě daly najít i na preambuli jakékoliv jiné fungující vlády, byť jejich beneficienty by ne nutně musel být lid. Tímto, tedy důrazem na svobodu a lid, se však demokracie odlišuje od ostatních forem vlády.

Americká preambule byla napsána v době osvícenství, kdy vznikala díla jako etika Immanuela Kanta. Česká vznikla o více než 200 let později, a přesto její tvůrci cítili potřebu vnést do ní odkaz na demokracii či „občany, kteří jsou si vědomi svých povinností vůči druhým a zodpovědnosti vůči celku,“ jakoby se tak nějak vědělo, že to možná nebude samozřejmostí.

Je demokracie optimální formou vládnutí?

Demokracii se obecně daří tam, kde jsou lidé zvyklí se o sebe starat sami, ale rozumí také tomu, proč si musí vzájemně pomáhat. Další podmínkou je, aby měli možnost zajistit si vlastními silami zmíněné blaho, tj. zejm. aby jim výsledky jejich práce nikdo nesebral nebo aby si za předražené ceny nemuseli svoje vlastní výdobytky kupovat zpět. Ekonomické rozepře, jakými bylo např. Bostonské pití čaje, byly jedním z významných spouštěčů pro následný boj za nezávislost.

Tam, kde tato zkušenost dlouhodobě chybí, ať už z důvodů ekonomické bídy nebo z objektivní nemožnosti zajistit si vlastní práva, budou lidé podvědomě inklinovat k jiným vzorcům fungování společnosti. Paradoxně, stejný efekt může mít ale i úspěch demokracie. Tam, kde se podaří vytvořit přílišný blahobyt, může být potřeba svobody rychle nahrazena potřebou slasti (hlavní motivační faktor oligarchických vlád), která může být ve snaze o znovunastolení pořádku nahrazena tyranií (používající násilí) nebo aristokracií/monarchií (používající čest či duchovní mechanismy kontroly jako náboženství).

Podobně jako v neeukleidovských geometriích, kde platí první čtyři Eukleidovy postuláty, ale v pátém se liší, bude demokracie optimální formou jen v těch společnostech, které jako hlavní hodnotu vyznávají svobodu. Tam, kde se svobodě moc nedaří nebo kde ji převažuje jiný faktor, může být ve skutečnosti optimální formou vlády něco jiného. Máme-li pak věřit dalšímu klasickému dílu osvícenské doby, ze kterého vycházela i první ústava USA, O duchu zákonů od Montesquieua, pak hlavními faktory pro zformování optimální formy vlády jsou podnebí a historie.

Obyvatelstvo zemí Koruny české si ani svobody, ani blahobytu ve své historii příliš neužilo. Pokud vynecháme některá šťastnější období za vlády Přemyslovců (např. Vladislav II.), zbývají vlády Jiříka z Poděbrad (ať už jako regent nebo později jako král) a předbělohorských Habsburků za renesance (Rudolf II.) Hospodářsky poměrně uspokojivé bylo pak i skoro celé 19. století (vlády Metternicha a poté Franze Josefa), které ovšem místo svobody prosazovalo konformismus. Úspěšným obdobím byla také první republika a možná i 90. léta. Posledních 20 let už sledujeme, zpočátku plíživý, pozvolný nástup oligarichismu.

Moderní společnosti přidaly do nabídky možných forem vlád dvě další: autoritativní stát a totalitarismus. Obě tak trochu vycházejí z tyranie. Zatímco autoritativní forma násilí časem snižuje a využívá ho jen jako hrozbu, totalitarismus využívá strach programově. V autoritativní společnosti se rozmáhá apatie, zatímco totalitarismus potřebuje naopak aktivní ideologii, která jeho postupy obhajuje.

Pokud bych si měl tipnout, jak bude vypadat další vývoj české společnosti, považoval bych za nejpravděpodobnější, že se vrátíme jakoby do 80. let, pod vedením nejprve charismatického, později možná vyčpělého vůdce – něco jako Andrej Babiš bez jeho nedostatků a minulosti. Formálně budou nejspíš dodržovány některé demokratické procesy jako volby, jejich výsledek však bude předvídatelný jako v Maďarsku či nedávno Turecku. Hospodářsky na tom nebudeme nic moc, avšak bude chybět ten šok ze srovnání s bezprostředními sousedy, jejichž úroveň také klesne následkem jejich rozhodnutí prosazovaných díky ideologii. Na této ideologii se však podílet nebudeme, nebo jen formálně a naoko. Z pohledu kvality bude s tímto typem vlády však většina spokojena, až na pár lepšolidí, které nebude problém eliminovat.

Jak tomu zabránit?

V první řadě by se samozřejmě měla zodpovědět otázka, zda tomu vůbec bránit chceme. Pro převážně konformistickou společnost, ve které představuje pro řadu obyvatel svoboda spíše nechtěné břemeno, ať už se jedná o tíhu rozhodování či tíhu nesení následků těchto rozhodnutí, představuje toto cestu nejmenšího úsilí. Tím spíš, když se demokracii celosvětově příliš nevede. Však on už se nějaký ten Franco nebo Salazar najde – nebo nám ho vyberou. A budou-li instituce jako ČNB, SÚKL, ERÚ či příslušná ministerstva ještě chvíli pokračovat v kvalitě svých výkonů, možná nakonec budeme rádi, když jim někdo zvedne mandle, nebo zruší a nahradí (i když třeba výkony takové ECB také nejsou nic moc). Tím hlavním rozdílem bude, že toto už nebudou NAŠE rozhodnutí, takže bude naprosto v pořádku, když je budeme obcházet nebo na ně aspoň nadávat, v čemž jsme mistři.

Co by se muselo stát, pokud přeci jen chceme ještě svobodě a demokracii dát šanci? V první řadě je třeba si připustit reálný stav věcí, dosáhnout dohody napříč společností o tom, co a jak chceme změnit, vyjádřeno pomocí objektivně měřitelných kritérií, a pak začít hledat cesty, jak toho dosáhnout.

Nejpalčivějším problémem se zdá být otázka blaha s přihlédnutím k zabránění zatěžování budoucích generací. Obě skupiny vyskytující se v současnosti na politické scéně se již prokázaly jako bezradné, pokud jde o to, jak vylepšit hospodářskou situaci. Přesto je třeba jim dát ještě jednu šanci, ve které by se o hledání řešení měly pokusit společně. Vzhledem k antagonismům, které mezi nimi panují, je potřeba připravit podmínky – mediaci, společný výběr neutrálních osob s podporou převážné části v rámci obou skupin, apod. – aby tento pokus měl aspoň nějakou šanci. Mělo by být snahou, aby se této aktivity zúčastnili ti skutečně nejlepší, třeba je i zaplatit a/nebo přivést ze zahraničí. Kromě odbornosti by měla být předpokladem i ochota podřídit se společnému cíli – jako ve fotbalové reprezentaci, musí být jedno, kdo je z kterého klubu.

Zároveň s tím je však třeba počítat i tím, že tento pokus neuspěje a že ani příští volby nijak nepomohou tuto patovou situaci řešit. Současný volební systém je bohužel příliš rigidní, aby umožňoval rychlou změnu v případě, kdy se ukáže, že je politická reprezentace neschopná řešit aktuální problémy. Jako minimální pojistku by bylo možné převzít alespoň bavorský model referenda o rozpuštění parlamentu v případě, že petici za jeho uspořádání podepíše nejméně milión voličů. Je třeba vytvořit tlak na zvolené zastupitele, aby měli ochotu i k nepopulárním řešením bez ohledu na to, zda se zrovna blíží nějaké volby – což byl podle mne důvod, proč vláda přišla se svým balíčkem až po roce a půl.

Kromě zlepšení ekonomiky však existují i jiné okruhy, které by bylo dobré zlepšit. Sem určitě patří stav právního státu. Dalším tématem je náš vztah k EU, které by mělo rozkrýt všechny okruhy a naši pozici v nich ve vztahu k EU. Toto by nemělo být chápáno jako příprava na Czexit, jako spíše poučení z toho, čím si Spojené království prošlo po hlasování (a co mu ideálně mělo předcházet). Tento přehled může být užitečný i z toho důvodu, že časem mohou existoval vnější důvody, proč může docházet ke změnám. Dalším okruhem by mělo být i školství, které je v současné podobě přímo baštou konformismu.

Zdar kteréhokoliv z těchto projektů, dosažený vlastními silami, byť třeba za asistence ze zahraničí, může přispět ke změně národního DNA, posílení národního sebevědomí a poskytnutí prožitku, proč může být svoboda důležitá. I kdyby (až?) došlo v budoucnu k nahrazení demokracie nějakou jinou formou vlády, tyto úspěchy nám už nikdo nevezme a budeme na ně moci být právem hrdí jako například na poklidný průběh dělení státu se Slovenskem.