Když se začne mluvit o nezaměstnanosti starších lidí, generace Z vypíná pozornost a začíná se bavit o tom, kam si příští měsíc zaletí na prodloužený víkend. Problémy starších lidí je nezajímají, protože jsou mladí. Jenomže zapomínají, že i jim to rychle uteče a za pár let budou na tapetě oni. A nebude se jim to líbit.

Na začátku roku 2026 byla téměř polovina lidí ve věku 50plus více než dvanáct měsíců bez práce. Zní to jako nudná statistika, ale…Pokud jste předtím třicet let pracovali a najednou nedobrovolně nechodíte do práce padesát dva týdnů za sebou, něco to s vámi udělá. Pravděpodobně vás to zlomí. A pokud vás to nezlomí, hodně vás to poznamená. A vůbec ne pozitivně.

Práce totiž není jen výplata. Práce je budíček. Je to důvod oholit se, obléknout, vyjít z domu. Je to termín, který musíte dodržet. Jsou to lidé, kteří na vás čekají. Jsou to problémy, které máte vyřešit. Telefony, které musíte zvednout. Klienti, které nesmíte zklamat.

Práce je struktura dne. A ta struktura dne je možná jedna z nejpodceňovanějších součástí našeho zdraví.

Výzkumy v tomhle směru nejsou příliš romantické. Velká metaanalýza 237 průřezových a 87 longitudinálních studií zjistila u nezaměstnaných výrazně více psychických obtíží než u zaměstnaných. Novější systematický přehled longitudinálních studií z roku 2025 dochází ke stejnému směru výsledků: nezaměstnanost je spojena s vyšším rizikem psychických problémů a návrat do zaměstnání s jejich poklesem.

Takže když rok nepracujete, nejde jen o to, že nevyděláváte. Můžete začít oscilovat mezi naštvaností a sebelítostí. Ztrácíte rytmus. Energii. Kontakty. Sebedůvěru. A postupně možná i zdraví.

Ekonomické, protože nevyděláváte. Sociální, protože mizí část lidí, se kterými jste se denně potkávali. Duševní, protože nikdo nepotřebuje váš výkon. A nakonec i fyzické, protože když od vás nikdo nic neočekává, je zatraceně snadné přestat něco očekávat sám od sebe.

A teď přichází nepříjemná otázka. Kdo za to může?

Stát?

Částečně může pomoci. Má pracovní politiku, rekvalifikace, podporu v nezaměstnanosti. Od roku 2026 mají lidé nad 52 let dokonce delší podpůrčí dobu než mladší uchazeči.

Zaměstnavatelé?

Ti samozřejmě nesmějí diskriminovat podle věku. Ale jako zaměstnavatel zároveň velmi dobře rozumím tomu, že firma hledá člověka, který jí něco přinese. Výkon. Zkušenost. Energii. Kontakty. Nápady. Spolehlivost. Schopnost učit se.

Firma není léčebna našeho sebevědomí.

A tak se nakonec dostáváme k odpovědnosti, která se mi zdá nejdůležitější: k naší vlastní. Největší problém lidí po padesátce totiž možná nezačíná v padesáti. Začíná ve čtyřiceti. To je ta dekáda, o které se málo mluví.

Čtyřicet až padesát. Deset let, během kterých se rozhoduje, jestli budeme v padesáti člověkem, o kterého se firmy přetahují, nebo člověkem, kterého začnou obcházet.

Právě tehdy začíná být nebezpečně snadné polevit. Přestaneme se učit. Máme pocit, že už něco umíme. Přibereme deset kilo. Přestaneme sportovat. Angličtinu už nějak doklepeme. Nové technologie přenecháme mladým. Kontakty přece nějaké máme. Pozici máme. Hypotéku splácíme, tak co? Náš život je konečně stabilní.

Jenomže právě ta domnělá stabilita může být začátkem pádu.

Mně bylo čtyřicet a něco, když jsem začal běhat maratony. Maraton má mimochodem taky čtyřicet a něco. Přesně 42 kilometrů a 195 metrů. Abych ho uběhl, musel jsem se dostat do lepší fyzické kondice, než v jaké byla většina lidí o dvacet let mladších. Ale mnohem důležitější než maraton samotný bylo zjištění, že věk není příkaz k ústupu. Může být naopak příkazem k útoku.

Kde jsem se to naučil? V ČSOB.

Chtěl jsem hypotéku a jakýsi referent mi vysvětlil, že jsem na ni moc starý. Bylo mi čtyřicet a něco. Dotklo se mě to. Docela dost. Ale dnes bych tomu člověku nejraději poděkoval. Nakopnul mě tak silně, že stále ještě letím. Došlo mi totiž něco podstatného: jestli nechci, aby o mém věku rozhodovali jiní lidé, musím o něm začít rozhodovat já.

Nemůžu změnit datum narození. Můžu ale ovlivnit svoji kondici. Můžu ovlivnit, co umím. Můžu se učit nové technologie. Můžu číst, psát, posilovat, běhat, podnikat. Můžu poznávat nové lidi a nová místa v Evropě. Můžu si hlídat zdraví. Můžu být v šedesáti zajímavější pro pracovní trh než někdo ve čtyřiceti. A hlavně: můžu se rozhodnout, že nikdy nepřestanu být relevantní.

Dnes je mi 62 a pracovat chci do…Vlastně nevím. Nemám žádný limit, protože nevím, k čemu by mi byl. Samozřejmě se těším, až mi stát začne vracet část peněz prostřednictvím starobního důchodu. Ale proč by to sakra mělo změnit můj vztah k práci? Důchod pro mě není výpověď z pracovního života. Je to další příjem. Zaplatím hypotéku, dopřeju si masáže, budu víc cestovat a budu mít konečně na to, abych hrál tenis i v zimě.

To mi připadá jako rozumnější důchodový program než sedět doma a sledovat, co mě kde bolí.

A teď zpátky k těm padesátníkům v evidenci úřadů práce.

Někteří z nich už možná práci, o jaké snili ve třiceti, nikdy nenajdou. Bylo by ale nespravedlivé tvrdit, že si za to všichni mohou sami. Někdo pečuje o rodiče, někdo má zdravotní omezení, někdo přišel o profesi kvůli technologické změně, někdo narazil na věkové předsudky. U zaměstnanců 50plus je například péče o blízké významnou překážkou dalšího pracovního uplatnění. Ale nikdy bych nepoužíval tyto překážky jako univerzální omluvu.

Protože je tu otázka, kterou si může položit každý z nás: Co dělám dnes pro to, aby mě někdo chtěl zaměstnat za deset let? Ne co pro mě udělá vláda. Ne co udělá Úřad práce. Ne co by měli dělat zaměstnavatelé. Co dělám já?

Jak bude za deset let vypadat moje tělo? Co bude umět moje hlava? Jaké budu ovládat technologie? Jakými jazyky budu mluvit? Koho budu znát? Kolik lidí mi bude důvěřovat? Co budu umět nabídnout člověku, který se podívá na můj životopis, uvidí datum narození a bude mít deset vteřin na rozhodnutí, jestli mě pozve na pohovor? Tohle je podle mě skutečná prevence nezaměstnanosti. Nezačíná na úřadu práce v padesáti pěti. Začíná v posilovně, v knihovně, na kurzu angličtiny, u počítače, na běžecké stezce už ve čtyřiceti.

Čtyřicítka není začátek stáří. Je to začátek klíčové dekády, přípravy na dlouhověkost a zaměstnatelnost. Pokud dáme přednost pohodlnosti a spokojíme se s tím, co už máme a čeho jsme dosáhli, nemusí se nám to vyplatit. Čas totiž vrátit nejde a budoucnost nám nikdo garantovat nebude.

Život je těžký, ale jaký jiný by měl být?

Mně kdysi jeden bankovní referent řekl, že jsem moc starý. Dodnes jsem mu za to vděčný. Nakopnul mě tak moc, že pořád ještě letím.

www.longevitypro.cz