Sobota 7. června 2025

Tento den pojednal kapitán spíše jako odpočinkový než plavební. Napřed dobíráme na plovoucím mole za továrnou naftu a vodu a loučíme se s majitelem velrybářské lodě, jeho ženou a jejich psem, kteří přišli na molo nás vyprovodit.

Skutečně vyplouváme v 10:15 za slunečného dne a na úplně hladké vodě za absolutního bezvětří. Plujeme asi jen tři hodiny na motor pořád kolem břehu na pravoboku, vlastně obeplouváme ostrov Hareindlandet na východní pobřeží, kde leží vesnice Brandal s malým přístavem. Je to k neuvěření, ale v tomto zapadlém hnízdě se nachází Ishavsmuseet, tedy Muzeum Severního ledového oceánu, které má snad obdobu jen v Muzeu Arktiky v Petrohradě.

V Brandalu se vyvazujeme v 13:30 a hned jdeme do muzea. Je to třípatrová světle hnědá dřevěná budova, vevnitř nacpaná exponáty z norské exploatace Arktidy. Jsou zde modely plachetních a parních lodí, které lovily velryby, ryby a tuleně u Špicberek, součásti jejich výstroje, pušky, kompasy a sextanty, celé scény ze života v Arktidě včetně vycpaného ledního medvěda a rodinky tuleňů, fotografické panely, představující norské polárníky a rejdaře. Jeden z nich je věnován našemu včerejšímu hostiteli, který proslul plavbou na replice vikinské lodi GAIA z Grónska až do Jižní Ameriky, do povodí Amazonky a do Ria de Janeira.

K muzeu přísluší i vedle stojící velká hala s prosklenými štíty, která je vlastně postavena nad suchým dokem, v němž spočívá jako muzeální exponát loď pro lov tuleňů v Arktidě, postavená v roce 1912. Jmenuje se AARVAK a vstupem na její palubu jsem přidal další položku na svůj seznam navštívených historických plavidel.

Z Brandalu jsme vypluli v 15 hodin jen na krátký osmimílový skok do přístavu Ålesund, kde jsme byli o půl páté. Ålesund je oblastním střediskem, má 45 000 obyvatel a považuje se za největší rybářský přístav Norska.

Ålesund připomíná Benátky, jen místo gondol je zde k vidění replika vikinské lodě.

Cestou se zatáhlo, jednu chvíli dokonce sprchlo, ale když jsme se vyvazovali k vysokému městskému nábřeží, už nepršelo. Za sobotu jsme upluli jen 25 mil, z Bergenu 177 mil.

Navečer se vyjasnilo a kapitán Petr nás vyzval, abychom se připojili k návštěvě historického rybářského dvojstěžníku, na němž kapitánuje jeho známá Marie a který občas pořádá jednodenní vyjížďky po okolí. Museli jsem obejít rameno přístavu, kde se tyčí domy přímo z vody jako v Benátkách, než jsme dorazili ke STOREGGENU AV AAlesund. Jedná se o repliku dvoustěžňové plachetnice pro příbřežní rybolov z konce 19. století, která byla postavena podle zachovaného modelu. Na palubě již byli nějací hosté, kteří se s námi pak přesunuli zpět na ANNU, aby si zase prohlédli ji.

Muzeum Severního ledového oceánu v Brandalu, vpravo hala s veteránem loveckých výprav na tuleně, lodí AARVAK.

Neděle 8. června

Na neděli si pro nás kapitán připravil lahůdku – poplujeme na jeden z nejosamělejších ostrůvků norského pobřeží, na němž je přesto osada, kdysi centrum rybolovu, dnes prakticky bez trvalého obyvatelstva, takže rybářské rázovité domky slouží převážně k rekreačnímu pobytu. Ostrov se jmenuje Grip.

Po obvyklé snídani, sestávající z plecháčku čaje a dvou chlebů namazaných norskou obdobou české Flory a obložených plátkovým sýrem a salámem, vyplouváme z Ålesundu v 9:30. Je pod mrakem a předpověď uvádí jihozápadní vítr o síle 4 až 5 °B, vlny o výšce 1,5 m. Zpočátku plujeme na motor mezi ostrovy a na západě se nad Atlantikem vyjasňuje, V 10 hodin přestalo pršet, ale vítr je na plachty slabý. V 11 hodin proplouváme pod jedním z mnoha mostů, které si Norové pořídili za peníze za podmořskou ropu a plyn. Spojuje ostrov Lepsøya dalšími mosty přes drobnější ostrůvky s pevninou. Odtud plujeme po plavební dráze na severovýchod, kvůli slabému větru stále na motor, než se ve 14:15 dostáváme na otevřenější moře. Zde vane jihozápadní vítr o síle 3 °B a s nadějí, že s ubývajícím dnem zesílí, vydává kapitán Petr rozkaz zvednout hlavní plachtu, Sám odjišťuje vratiráhno, které zvedají Ťop. Leo a Jirka, já mám na starosti vrcholový výtah, jenž reguluje sklon vratiráhna. Mělo by stoupat přibližně vodorovně, což se snažím dodržet. Konečně je hlavní plachta nahoře, poprvé za celou plavbu. Přidáváme ještě kosatku a ANNA pluje pod všemi dostupnými plachtami rychlostí 5 uzlů, což nám stačí. Po dvou hodinách však přichází další dešťový mrak a vítr zadusí. Rychlost klesá na 3,5 uzlu a pak dokonce pod 2 uzle. Takhle bychom se nikam nedostali. Nezbývá než nastartovat motor, spustit kosatku a v 16 hodin i hlavní plachtu. Jak se vysunujeme z krytu ostrovů a útesů na západě, moře hrubne, vlny mají výšku nejméně 1,5 m, teplota vzduchu je kolem 11 °C.

Osada na ostrově Grip nevyhlíží příliš ladně. Oranžový domek vlevo, který právě míjejí Leo a Jirka, je místní elektrárna.

V 18 hodin protínáme 63. rovnoběžku, je to severněji, než když jsem byl v Grónsku a na Islandu. Od 20 hodin kormidluje kapitán, protože mapa je až k ostrovu Grip poseta křížky a flíčky skalisek a útesů. Ve 22:15 vidíme Grip v záři sklánějícího slunce, jež podsvětluje mraky. Ve 22:30 zaplouváme do titěrného přístavu, skutečné myší díry, kde je vlevo před vjezdem skalisko. Jediné místo je u vysokého můstku obloženého pneumatikami, kde přistává trajekt. Jenže za můstkem jsou hned skaliska a balvany vlnolamu.

Kapitán opírá ANNU přídí o můstek a s vyloženým kormidlem na levobok ji tlačí vrtulovým proudem pravobokem k můstku, Máme přesně určené role, protože kdyby se přistávací manévr nezdařil, snesl by nás vítr, který jako na potvoru zesílil, na vnitřní skalnatou stranu vlnolamu. Jako první skáče na můstek Petřík a upevňuje lana, která mu podáváme. Pak se ale objevuje správce přístavu a ve snaze pomoci nám hází z můstku pevná vyvazovací lana, která používá trajekt.

Jsme dezorientování, nevíme, kterým lanům se máme věnovat a nervózní kapitán nadává z plných plic. V lanech sice panuje zmatek, ale ANNA je pevně připoutána bokem k můstku a žádné nebezpečí, že bude snesena na skaliska, nehrozí. To si uvědomuje i kapitán, a když je všechno dotaženo a uklizeno, jak má být, uznává, že to vlastně nebylo tak hrozné, lodi ani na chvíli nehrozilo, že bude větrem od můstku odnesena, takže manévr přece jen proběhl na „první dobrou“.

Teprve nyní si všímáme, že v pneumatikách, jimiž je můstek obložen, sedí rackové na vajíčkách. Maji v jejich spodních dutinách hnízda, celá kolonie. Většina se nedala našimi manévry vyrušit a teď na nás zpytavě shlíží korálovýma očkama.

Za neděli jsme byli 13 hodin na moři a urazili 60 námořních mil. Tím jsme částečně smazali manko z předchozích dnů. A cestou jsem minuli ústí pověstného Kristiansundu, ovšem daleko v moři.

Pondělí 9. června 2025

Podle správce přístavu, jediné osoby, kterou jsme na Gripu zaznamenali, musíme můstek do desáté hodiny uvolnit pro trajekt. Máme tedy po snídani asi hodinu na prohlídku osady. Skládá se z dřevěných, různými barvami natřených domků, takže mi silně připomíná Nanortalik v jižním Grónsku, kde jsme v roce 2015 stáli s FREELORDEM. Zde jsou snad domky jen více uspořádány do uliček než v Grónsku. Nechybí ani dřevěný kostelík se zvoničkou, který dojímá svou prostotou. O tom, že osada žije, svědčí hukot dieselagregátu, jenž zaznívá z nízkého stavení, nesoucího hrdý název Elektrárna Grip.

Místo ulic se mezi domky chodí po betonových chodníčcích, což je zřejmě nedávné vylepšení životního standardu. Za osadou však na jediném rovném kousku terénu objevujeme fotbalové hřiště a jak kapitán vysvětluje, zasloužil se o ně nějaký významný norský fotbalista, rodák z ostrova.

Vyplouváme v 9:55 za slabého větru a pod zamračenou oblohou. Jen daleko na západním obzoru jsou nad Atlantikem vidět pruhy modři. A proti těm pruhům se ve vzdálenosti několik mil rýsuje silueta homolovité věže Brattharskollenu, nejvyššího a jednoho z nejstarších majáků na norském pobřeží. Před přídí máme šedivé panoráma hor norského pobřeží a jak se k němu na klidném moři a skoro za bezvětří blížíme, oblačnost se protrhává a objevuje se slunce. Plujeme téměř na východ, ve 12:45 vytahujeme za západojihozápadního větru o síle 3 ° B kosatku. To již vstupujeme do do Eddofjordenu, což je široký průjezd mezi velkými ostrovy Smøla a Hitra na jedné a norskou pevninou na straně druhé, připomínající tok velké řeky. Hladina je pokryta pouze drobnými vlnami jako na nějakém jezeře a ANNA bez jakéhokoli kolébání se sune vpřed rychlostí 5,5 uzlu. Oblačnost se rozpouští, slunce je čím dál tím více a teploměr ukazuje 15 °C.

Střídáme se pravidelně po hodině a půl u kormidla, Jirka drží svou první samostatnou kormidelní hlídku a skládá svou kormidelnickou maturitu. V 18 hodin míjíme maják Terningen, průjezd se úží, znovu se mračí a za ostrovem Hitra se otevírá moře k severu. Je čas si vybrat kotviště na přenocování a kapitán volí ostrov Storfosna, který obsahuje uzavřenou kruhovitou zátoku – ideální kotviště. V severní části zátoky je malá marina a před ní vysoké molo, zřejmě pro vyvázání velkých lodí. Přirážíme k němu, Petřík zboku objevuje vestavěný žebřík, škrábe se nahoru a přebírá naše vyvazovací lana. Po vyvázání je sice boční žebřík mimo dosah, ale ANNA nese na palubě vlastní duralový žebřík. Nyní přichází jeho chvíle, bez něho bychom se na molo nevyšplhali.

V zátoce ostrova Storfosna.

Je 21:15, kdy jsou přistávací manévry skončeny. Strávili jsme na moři 11 hodin a urazili 52 námořních mil, celkem z Bergenu 289 mil.

Večer se vyjasnilo, svítí slunce a vyrážíme na první průzkum ostrova. Ukazuje se, že Storfosna je nejen ptačí rezervací, ale také oblíbeným letoviskem, za molem je domek se sprchami a záchodem, příslušející k marině, kde kotví hlavně menší motorové čluny. Před dveřmi do domku je plechová pokladnička a ceník služeb. Bohužel, nemáme žádné norské mince, abychom nabízený komfort využili. K marině vede silnice, a když se vydáme obráceným směrem, míjíme rekreační domky a nakonec docházíme ke křižovatce, kde je dokonce samoobsluha COOP s potravinami.

Poprvé vidíme na horských štítech ve vnitrozemí ležet sněhová pole. Arktida je za rohem.