Sobota 31. května 2025

Ve třech, Petr „Ťop“ Jančálek (79), Leonid Křížek (78) a já (81), tedy opravdu starci a jachtařští vysloužilci, odlétáme v 11:35 z Prahy linkou společnosti Finnair do Helsinek a odtud o půl páté do Bergenu, Let probíhal za dobré viditelnosti, takže byly zřetelně vidět Alandské ostrovy v Botnickém zálivu a poté stále zasněžená náhorní vrchovina v Norsku.

V Bergenu jsme přistáli v 18:00, v pořádku se shledali se svými zavazadly a odjeli tramvají do středu města. Zde nás čekal majitel a kapitán ANNY Petr Kos (44), který se stal námořníkem na Aljašce, kde pracoval osm sezón na rybářských lodích. Na podzim mu v nakladatelství Argo vyjde knížka Kovbojové na moři, inspirovaná jeho dobrodružným životem.

ANNA, celým jménem ANNA AV TROMSØ, na nás čekala přímo v centru, v nejvnitřnější části přístavu zvané Bryggen. Jedná se o dřevěnou dvoustěžňovou plachetnici, postavenou v roce 1907 pro lov tuleňů v Arktidě a pro přepravu příležitostných nákladů. Jako materiál na 15 metrů dlouhý a 5 metrů široký trup posloužil dub a norská borovice. Před stavbou desetikusové série se jeli stavitelé inspirovat do Stavangeru ke slavnému norskému lodnímu architektu Colinu Archerovi, jenž proslul konstrukcí lodivodských a záchranných kutrů (RS). ANNA vznikla jako druhá a nese „archerovské“ rysy, příď s oblým klounovcem, přecházejícím plynule do svažitého kýlu, takže maximální ponor 2,2 m má u závěsu kormidelního listu. Též má oblou záď bez zrcadla, nicméně kormidlo už zavěšené pod ní. Na zvýšené přední palubě se za kotevním vrátkem tyčí světlík přední kajuty, ve středolodí za hlavním stěžněm nástavba nad hlavní kajutou, na zádi před bezanem nástavba nad zadní, kapitánskou kajutou. Za bezanem se pak původně nacházela ohrádka kormidelního kokpitu s kormidelním kolem, ale pro letošní expedici na Špicberky vyrobil Petr krytou zasklenou kormidelní budku.

Ta byla první, čeho jsme si všimli, když jsme v sobotu večer za začínajícího deště k ANNĚ došli. Mně osobně připadla ještě mohutnější, než jak jsem si ji na základě fotografií představoval, takže výtlak 25 tun nepochybně má.

Když Petr ANNU v roce 2018 koupil, byl vnitřek trupu pustý. Rozhodl se její interiér zařídit stylově, „nábytkem po babičce“. Když jsme po schůdcích pod poklopem v zadním čele hlavní nástavby sestoupili do hlavní kajuty, spatřili jsme na pravoboku spodní část kredence s vestavěným dřezem do kuchyňské desky, nad ní plechové hrníčky na háčcích a v rohu zavěšenou almárku s plechovými a papírovým talíři, aby bylo na umývání co nejméně nádobí. Na levoboku našel místo starý sporák na dřevo nebo uhlí, na jeho plotně pak stál robustní propanbutanový vařič se dvěma velkými hořáky a nad ním byly zavěšené různé pánve.

Střed kajuty vyplňoval velký stůl s ohrádkou z ohnuté měděné trubky, vyosený na levobok, takže se dá u něho sedět na levoboční palandě. Z druhé strany lemuje stůl masivní lavice, za ní je pak průchod do přední kajuty a z druhé strany pravoboční palanda. Nad ní je pak ještě do boku vsazená pilotní kóje, ale tu zaplňovaly přepravky se zásobami.

Do přední kajuty je třeba projít v hlubokém předklonu, protože palubníky před a za hlavním stěžněm nejsou výše než 130 cm nad podlahou. V přední kajutě je prostorné lůžko do „V“, kde by se klidně vyspaly tři osoby, a na pravoboku opět pilotní kóje. Hned zkraje je na pravoboku také sanitární buňka s pumpovacím záchodem a sprchou, takže ti, co bydlí v hlavní kajutě, se při každé návštěvě toalety musejí hluboce sklonit, aby se nepraštili do hlavy.

To byl náš případ s Ťopem, já dostal palandu v hlavní kajutě na levoboku za stolem, Ťop naproti na pravoboku, Leo si zvolil v přední kajutě pilotní kóji.

To už nás kapitán představil svému čtrnáctiletému synu Petříkovi, který popluje nejen s námi do Bodø, ale až do Tromsø. Vzhledem k tomu, že nikdo z nás není mladší než 75 let a s pohyblivostí už máme potíže, bylo od Petra prozíravé vzít syna, neboť jedině on dokázal vyskočit při přistávacích manévrech na molo, aby upevnil první lano.

Bergen se pokládá za jedno z nejdeštivějších míst na světě, kde prší 350 dní v roce, a přístav svou pověst ihned potvrdil. V noci se silně rozpršelo a do lodě začalo palubou zatékat. Po celý květen, kdy Petr ve Stavangeru připravoval ANNU na sezónu, totiž panovalo neobvyklé teplo a sucho, takže paluba rozeschla a nyní mezi plaňkami crčela voda. Nejhůře dopadl Leo, matrace jeho horní kóje v přídi se proměnila v houbu nasáklou vodou, takže se musel přestěhovat o patro níž, a Ťop měl promočený spacák, mně navlhl jen jeho spodní roh, ale to k pobytu na dřevěné lodi patří.

Posádka ANNY, zleva František „Mrož“ Novotný (81), Petr „Ťop“ Jančálek (79). Leonid Křížek (78), Jiří Petlach (75) a kapitánův syn Petr Kos ml. (14).

Neděle 1. června

Plavba v subarktické a arktické oblasti má jednu výhodu. Nemusíte vyplouvat časně ráno, abyste do setmění zvládli dané penzum mil, protože už v Bergenu panují v červnu bílé noci. Když zaspíte, nic se neděje, prostě protáhnete plavbu do pomyslné noci. Takže v neděli nás nikdo nebudil a vstali jsme až před devátou, což se pak stalo více méně normou pro celou plavbu. Kapitán nám přednesl plán na nejbližší dva dny. Musíme v Bryggen počkat až do odpoledne, kdy dorazí poslední člen posádky Jiří Petlach, vyučený houslař z Pozoříc u Brna. Jelikož je ročník 1950, nijak dramaticky nesnižoval náš věkový průměr. Pozoruhodné bylo, že to měla být jeho první plavba na moři, a to ještě v subarktické oblasti a na lodi z roku 1907.

Odpoledne jsme se měli přesunout do severnější části přístavu, do Sandviken, kde je před rybářským muzeem přístaviště historických lodí. Zde v pondělí dopoledne nasadíme plachty a odpoledne vyplujeme.

Na nedělní dopoledne nám kapitán doporučil návštěvu Námořního muzea v Bergenu. Zvenku vyhlíží budova muzea poněkud ponuře, ale uvnitř skrývá atrium, do něhož se otevírá prosklenými stěnami, takže sbírkové předměty jsou dobře osvětleny. Jsou zde k vidění spousty modelů různých druhů plavidel, od vikinských langskipů přes středověké plachetnice až k nákladním a osobním parníkům, trajektům, plachetním i moderním rybářským lodím a modelu vrtné plošiny. To doplňuje mnoho různých artefaktů, map, navigačních přístrojů, lodního vybavení atd. Prostě návštěva muzea stála zato.

Po poledni přivedl kapitán Petr posledního člena posádky Jirku Petlacha, který letěl z Krakova přímo do Bergenu. Poté jsme se odvázali a poprvé slyšeli zvuk lodního motoru Mercedes o asi 150 HP, který byl do ANNY namontován během opravy v 80. letech. Tehdy také dostala dnešní takeláž, provedenou v tradičním stylu s lanovými napínáky, úvaznými lavicemi s kolíky a velkými dřevěnými kladkami, skoro jako na Nelsonově VICTORY. Moderní jachetní výstroj na ANNĚ prostě nenajdete.

Po odražení jsme nezamířili přímo do Sandviken, ale do západněji ležící a větší přístavní zátoky. Zde na západním břehu leží základna norského námořnictva, zahrnující i ponorkový bunkr, který nechal pro U-Bootwaffe postavit admirál Dönitz a který se po vyklizení Francie stal novým hlavním stanem německých ponorek.

Petr věděl, že jsem přeložil knížku amerického publicisty Jerome Preislera Krycí jméno Caesar o pronásledování německé ponorky U-864, která měla na jaře 1945 dopravit do Japonska technické experty, výkresy a vzorky proudových a raketových motorů a asi 60 tun rtuti. Dostala se až do Bergenu, přežila zde bombardování šestitunovými pumami Tallboy, právě v bunkru, který jsem chtěl vidět, a po vyplutí byla v únoru 1945 u ostrova Fedje potopena v unikátním podhladinovém souboji britskou ponorkou HMS Venturer.

Petr mi chtěl přes norské přátele zorganizovat i návštěvu bunkru, ale shodou okolnosti pár dní před naším příjezdem připlula do Bergenu z Německa Nory nově zakoupená ponorka, zakotvila v bunkru a tím návštěva padla. Musel jsem se spokojit pohledem z moře a překvapilo mě, jak dnes bunkr zaniká mezi dalšími budovami.

Na opačné straně zátoky pak byl vyvázán nejmodernější britský osobní parník QUEEN MARY II, sloužící jako výletní loď. Připluli jsme k němu pěkně blízko a pak teprve zamířili do Sandviken, kde jsme se vyvázali k boku staré rybářské lodě.

Udělali jsme si malou procházku po okolí, zjistili, kde je supermarket, a vrátili se na ANNU. V noci opět pršelo, ale palubou už zatékalo o dost méně.

Pondělí 2. června

Dopoledne prší. Jirka Petlach jde nakoupit do blízkého supermarketu, přináší však pouze mleté maso, z něhož Ťop v roli lodního kuchaře dělá karbanátky. Až ve tři se objevuje slunce a Petr dává příkaz k nasazení plachet. Napřed jsme přišeklovali kosatku k přednímu stěhu, připnuli k otěžovému rohu otěže a k okům v palubě připevnili otěžové kladky. Petr nám pak ukázal kolíky, na nichž se budou otěže vázat a upozornil nás, že po vytažení kosatky už nikdo nesmí na přední palubu, protože při náhodném přesmeknutí by tři šekly v jejím otěžovém rohu mohly způsobit vážné zranění. Kuchařka pro zvedání kosatky zněla následovně: Odšněrovat od zábradlí na levoboku, popřípadě přenést kosatku na závětrnou stranu, uvázat závětrnou otěž na kolík v úvazové lavici, uvolnit hlavu kosatky a pak teprve ji zvednout po kontrole, že na přídi už nikdo není.

Nasazení hlavní plachty spočívalo především v přišněrování horního lemu k vratiráhnu, zvanému gafla, poté k připojení předního lemu ke dvěma dřevěným obručím a asi třem šňůrám dřevěných korálů, držících plachtu u stěžně. Spodní lem se k vratipni (dolnímu ráhnu) nešněroval, jen se upevnil na konci. Bezanovou plachtu nenasazujeme, přesto jsme hotovi až v šest. Nicméně i tak vyplouváme a motorujeme asi 10 mil z Bergenu severním průjezdem.

Po obligátním přípitku Neptunovi děláme první zkušenosti s kormidlováním. Naprostá většina jachet do čtrnácti patnácti metrů délky má kormidelní převod realizovaný lanovody nebo jinými mechanickými převody, které všechny síly na kormidelní list přenášejí do kormidelního kola, takže kormidelník „cítí“ loď v ruce. Avšak ANNA má hydraulický převod, jenž veškeré odpory kormidla pohlcuje a bez ohledu na výchylku kormidelního listu, tlak větru nebo příraz vln lze kormidelním kolem točit zcela volně a to v řádu desítek otáček, kdežto u mechanického převodu se otáčky kola čítají v jednotkách. Navíc v kryté kormidelně chybí vnímání síly a směru větru a je omezený výhled na plachty. Jsme v podobné situaci jako piloti, kteří v 30. letech minulého stoleté přecházeli z dvojplošníků s otevřenými kokpity a lankovým ovládáním kormidel na moderní letouny s uzavřeným kokpitem a hydraulickými kormidly. Jediný způsob, jak držet kurz, spočívá v soustředěném pozorování přídě, kam vzhledem k horizontu uhýbá, zda vlevo či vpravo, a ve snaze tyto stranové odchylky v zárodku potlačovat.

V 21:45 jsme v malebném průlivu západně ostrova Holsnøy, kde se vyvazujeme k opuštěnému můstku na ostrůvku Haøyna. Slunce je stále vysoko na obloze, jako bylo teprve šest.

ANNA v přístavu na ostrově Fedje.

Úterý 3. června

Ještě doma jsem si ze serveru Windfinder.com stáhl námořní předpověď počasí. Ta věštila na úterý 3. 6. jihojihovýchodní vichřici s nárazy větru až 34 uzlů, tedy 7° Beauforta. Poté měly s naším přesouváním se na sever jižní větry slábnout až na pátečních 7 uzlů z jihovýchodu. To byla pro nás velmi dobrá předpověď, protože slibovala snadný postup na sever.

V 10:15 vyplouváme a pokračujeme na motor průjezdem západně od ostrova Holsnøy a v hlavní pasáži na sever vytahujeme kosatku. Vítr odpovídá předpovědí, fičí nejméně 30 uzlů a ANNA pod kosatkou a s motorem pouze na volnoběh dosahuje rychlosti až 7,5 uzlu. Před ostrovem Fedje, který je náš cíl, se pasáž ze západu otevírá na širé moře, vlny hrubnou a ANNA se silně kolébá. Nováčkovi Jirkovi se dělá špatně, ale nevolnost rychle slábne, neboť ANNA, díky tvarování trupu, prochází vlnami měkce, bez otřesů či škubavých pohybů, které nejvíce dráždí žaludek.

Jelikož vstup do přístavu Fedje je ze severu, musíme ostrov obeplout z východní strany. Zde vlny klesají, jsme ve větrném stínu, spouštíme kosatku a motorujeme do přístavu. Ještě předtím probíhá na palubě malá pietní slavnost, připíjíme na památku nejen německých ponorkářů z U-864, kteří pár mil odtud zahynuli, ale všech padlých námořníků za druhé světové války.

Naštěstí nám pětatřicetiuzlová vichřice duje do zad.

Pokračování příští týden