Stalo se minulý týden v Praze. Do kolejiště na stanici metra spadla žena. To je situace, jaká si zaslouží být v repertoáru nejhorších snů. Kolejiště je hluboko pod úrovní nástupiště. Kdo tam spadne, není v nejlepším stavu. Je přinejmenším, otřesený a vylekaný. Nad sebou má stěnu, která se zdá nekonečně vysoká a koleje míří do temného tunelu. Když přijíždí vlak, tlačí před sebou vzduch. Tunel slouží jako hlaveň špuntovky. Teď si představte sama sebe, že jste moucha a špunt ze špuntovky vás nemůže minout. Opravdu vidina ze zlého snu.

Tenhle sen – byla to realita, žádný sen – skončil šťastně. Noční můry takový konec nemívají, probudíte se a třeštíte oči a nejlíp je, vylézt z postele a jít se napít. Funguje to, mám to vyzkoušené. Takže znova, situace skončila dobře. Někdo si nešťastnice v kolejišti všiml a bez otálení běžel k nouzovému tlačítku. Je umístěné v každé stanici hned vedle ústí tunelu. Stisknete ho, přijíždějící vlak se zastaví. Zasáhne to celý provoz trasy, ale hlavně – získá se čas nešťastnou osobu z kolejiště vytáhnout. To se také stalo. Je to příběh se šťastným koncem a jeho hrdinou je ten neznámý, kdo stiskl tlačítko vedle ústí tunelu. Odvrátil hrozbu a zachránil život. Jeho jméno jsme se z médií nedozvěděli. Možná je to tak dobře. Na jeho místě by to udělal mnohý z nás.

Má to háček. Musíte vědět, že vedle ústí tunelu je tlačítko schopné zastavit přijíždějící vlak. Něco jako záchranná brzda ve vlaku, jak ji známe z jedné z nejslavnějších scén ze Švejka.

Tím se dostávám k tomu hlavnímu, proč o příhodě vyprávím.

Nebyl jsem u toho, neznám toho, kdo zmáčkl tlačítko.

Zhruba o týden před tím totiž taky někdo spadl do kolejiště. Byl nevidomý, o to bylo všechno horší. Byli u toho lidé. Pokoušeli se ho zachránit, jenže vlak přijel dřív, zkrátka, skončilo to tragedií. Všude se o tom psalo. Taky jsem to četl a dozvěděl jsem se o tom tlačítku hned vedle ústí tunelu, na konci každé z jednašedesáti stanic tří tras pražského metra. Spolu se mnou tlačítko vzal na vědomí a možná i ten neznámý, kdo zastavil vlak minulý týden. Jestli to tak je, hrozivý příběh měl šťastný konec jen proto, že ho předešel podobný, ještě hrozivější, ale s koncem tragickým.

Poučení z toho není žádné, navíc poučování ode mne nikdy nečekejte. Jenom jsem si v této souvislosti vzpomněl na oblíbenou průpovídku mého dávného přítele, malíře Káji Saudka. Rád říkal „někoho radost, jiného bolest‟. Kája byl moudrý člověk a taky nikoho nepoučoval. Jen chtěl říct, že život je zatrachtilá situace. Když se dostaneme do úzkých, je dobře, když někdo ví o tlačítku vedle ústí tunelu. Ale nemusí to vědět. Takže obecně vzato, je dobře si dávat bacha.