Varuji čtenářstvo, text výjimečně nebude ani o Fialovi, ani o Babišovi, Nerudové, Jurečkovi, dokonce ani o Putinovi. Máme léto, prázdniny, proto si dovolím letní oddechové téma. Kdysi, ve zkouškovém období, jsem usedl ke stolu ve své kanceláři zvané „Chile“ (dlouhé a úzké) jako zkoušející ze správního práva. Přede mnou usedla mladá žena, tehdy ještě studentka – dnes úspěšná advokátka, a jak jsem se nedávno s mírným úžasem dozvěděl, také městská zastupitelka – golfistka.

Zkouška proběhla, jak se říká, v zásadě hladce. Neupamatovávám si již detaily, neboť lidská paměť je zvláštní druh příbytku – nespolehlivého, přestavovaného, zatuchlého i sentimentálního zároveň. Ale dozajista zkouška neskončila fiaskem.

Jenže něco na té scéně mě zaujalo. Při odpovědích posluchačky se opakovala pozoruhodná rétorická figura:

„Klusáček říká, že veřejnoprávní smlouvy…“

„Klusáček konstatuje, že správní řízení…“

„Klusáček vnímá statutární města jako zvláštní fenomén…“

Slyšel jsem už mnohé – odkazy na judikaturu, na Wagnerovou, Průchu, Hendrycha, Matese, Svatoně, Filipa, Hajna, Havlana, Potěšila, Jurníkovou, Koudelku, Blažka, někdy dokonce i na ducha správního řádu – ale Klusáček (!) byl naprosto nový. Neznámý. Tajuplný.

Vědění není jen v knihách

Na konci zkoušky jsem neodolal. S nemírnou zvědavostí, možná až existenciálním zájmem o řád věcí, jsem se zeptal: „Kolegyně, zkouška proběhla v pořádku, ale řekněte mi, pro sto šest ran do informačního zákona – kdo je ten Klusáček? Je to nějaký odborník z Olomouce? Skrytý klasik správního práva? Ergo kladívko – kdo to vlastně je?“

Studentka se nepatrně zadrhla v dechu a pravila tiše, se stydlivostí, která byla zároveň odzbrojující i komická: „Ne… to je kamarád z kolejí (z Tauferek), se kterým jsem si opakovala na zkoušku.“

Ten moment byl zvláštní. Groteskní, téměř absurdní. V tom, jak se náhodný člověk, kolega z kolejí, promění v autoritu, v hypotetického profesora, v zaklínače správního diskursu. Jak se lidská zkušenost, sdílená u kávy na pokojích s linoleem, může stát vědeckým postulátem.

A přece je to vlastně krásné. Ukazuje se, že i v právu – té často suché, metodické krajině – zůstává prostor pro příběh.

Ergo kladívko podruhé, vědění není jen v knihách, ale i v rozhovorech. Ve sdílení. V improvizaci.

Možná právě Klusáček – tento anonymní, kolegiální duch – představuje archetyp demokracie vědění. Toho, že se učíme jeden od druhého. Že pravda nevychází jenom z pečeti ani pouze z autority, ale i z dialogu.

Mít tak svého „Klusáčka“

Tak si, vážení čtenáři a čtenářky, občas říkám: co a kde asi dnes „tajuplný Klusáček“ konstatuje a verifikuje? A je ještě autoritou v nějakém oboru pro někoho? Žije a pracuje ještě vůbec, holomek jeden? A rovněž mne napadá, možná všichni potřebujme občas nějakého svého „Klusáčka“, na kterého se můžeme v klidu odkázat a který nám třeba někde v dálce i drží palce. A to samozřejmě zdaleka nejenom při studiu.

Psáno pro Lidové noviny, autorův blog Legendární medvěd je zde.