Zatímco moje působení televizního redaktora po celý týden v srpnu 1968 bylo ve Svobodném vysílači Jsme s vámi, buďte s námi! v podniku Tesla Hloubětín, můj kolega Jiří Svejkovský se pokoušel z improvizového televizního studia ve Výzkumném ústavu sdělovací techniky A. S. Popova v Praze-Braníku pokračovat v televizním vysílání.

Z původních pracovišť nás pod samopaly vyhnali sovětští okupanti, obsadili televizní vysílač Cukrák za Prahou a my, kteří jsme boj proti nim nechtěli vzdát, jsme hledali náhradní řešení. K těm pamětníkům z Čs. televize patřili mj. také Vladimír Tosek, zahraniční komentátor Televizních novin, dále publicista Vladimír Škutina, hlasatelka Kamila Moučková, z redakce mých tvůrčích štábů Televizních novin ještě Jiří Hradecký, Tomislav Neklan, Petr Krul Libuše Hájková, Oldřich Čičatka, o dva dny později také další hlasatel Richard Honzovič, dále kameraman Jaroslav Holeček, kolegové a kolegyně z jiných televizních redakcí Jiří Kantůrek, Olga Čuříková, Vladimír Branislav či Heda Čechová, kteří se rozprchli na různá místa (mj. také do věžového domu v Praze-Petřinách) a s pomocí několika televizních a provozních techniků pod vedením Františka Svejkovského, Václava Koláře, Lubomíra Drtiny a Ladislava Kejhy, se pokoušeli televizně vysílat. V Brně se to podařilo Lubomíru Popelkovi a Ludmile Sýkorové, také v Liberci a dalších místech fungovala televizní studia byť s malým okruhem svého dosahu.

Přestože vyšlo již několik autentických svědectví v knihách (například Na vlně 490 metrů, Události pravdy, zrady a nadějí, Jaro na krku, Naděje umírá poslední, Sedm pražských dnů, Naděje a zklamání, Rok 1968 – v Brně nebyli lvi atd.), přišlo nakladatelství Epocha v těchto dnech s novou knížkou Čas marných nadějí (Roky 1968 a 1969 ve zpravodajství Čs. televize), jejímž autorem je právě zmíněný Jiří Svejkovský, bývalý vnitropolitický komentátor Televizních novin. Na 152 stranách se rozepisuje o málo známých faktech a nezveřejněných informacích, aby připomněl zejména činnost televizních techniků, vynesl po mnoha letech na světlo Boží také své písemné záznamy, fotografie a dopisovou dokumentaci tehdejších televizních diváků.

Své vyprávění dovádí až do roku 1969, kdy po násilné okupaci naděje lidí na svobodu a demokracii byly nejen vinou okupantů, ale i domácích kolaborantů postupně zmařeny. Připomíná názory diváků, konservativních komunistů, kteří nám televizním redaktorům za naši činnost, zvláště v oněch prvních srpnových okupačních dnech a v době do konce roku 1968, hrozili dokonce fyzickým násilím. V závěru své útlé knížky si autor klade obvyklé otázky, zda by se náš polednový vývoj v roce 1968 mohl dál rozvíjet k demokracii, nebýt násilné vojenské intervence. A také zda sovětští generálové nesledovali ještě jiné cíle, než zlikvidovat pro ně nebezpečný politický vývoj v Československu.

Jiří Svejkovský (*1925), letošní jubilant pětaosmdesátník, začínal v oboru elektro-radio jako vyučený ještě v době nacistické okupace, aby hned po druhé světové válce vystudoval dramatickou školu, hrál divadlo v Mladé Boleslavi a Liberci, poznal také práci v Jáchymovských dolech, odkud se mu podařilo odejít do průmyslové redakce Čs. rozhlasu, vystudovat dálkově Vysokou školu ekonomickou a posléze v letech 1964-1970 pracovat v Čs. televizi. Vydal už několik knížek, většinou detektivek a publikací pro dětské čtenáře. Teprve nyní (po časopiseckých článcích) přichází se svou knížkou, která mapuje dosud světlá nezaplněná místa v historii Čs. televize a historických událostí naší země.

Po propuštění z Čs. televize se uchytil jako technik bezpečnosti práce a požární ochrany v podniku Silnice Praha, v roce 1991 byl rehabilitován a vrátil se ještě na své původní pracoviště v Čs. televizi, kde se uplatnil v dokumentačním oddělení a do definitivního důchodu odešel až v roce 1998.

Je jistě chvályhodné, že pamětník a očitý svědek ve svém požehnaném věku a s chatrným zdravím, zpracoval své vzpomínky v ucelenou knížku, kterou si jistě mnozí lidé rádi přečtou.