Jak jsem na sebe již dříve prozradil, jsem ročník 1968. Narodil jsem se v době Pražského jara, když do naší země vtrhla okupační vojska, byl jsem ještě v kočárku. Rodiče doma schovávali noviny z té doby, bylo zajímavé si je pročítat – bylo to spojené vydání několika různých deníků, zpočátku plné odhodlání a výzev k odporu, postupně, jak běžel čas, byly články čím dál tím mírnější, odevzdanější, bylo zřejmé, že novináři postupně rezignovali.

Na gymnáziu pro nás byly postavy Pražského jara spíše symboly, jakési přísliby nenaplněné svobody a ekonomické prosperity. „Kdyby k nám nevtrhli rusáci,“ říkali jsme si, „mohli jsme se mít jako na západě.“ Představovali jsme si, jaká by byla svobodná země, prosperující, se šťastnými, spokojeně žijícími svobodnými lidmi. Nevěděli jsme přesně, jak to vypadá za zadrátovanou hranicí, ale občas se nám dostaly do rukou západní časopisy, nebo v kinech či televizi pustili nějaký politicky nezávadný film, kde byl život v nějaké západní zemi zachycen.

A pak přišla Gorbačovova perestrojka. Pod tímto názvem se skrývaly především společenské a ekonomické změny, které měly vést k lepšímu ekonomickému výkonu socialistického režimu. Spolu s těmito (povětšinou jen chystanými) změnami ovšem vyvstala i potřeba nových učebnic politické ekonomie, kterou jsme právě v té době měli ve školním rozvrhu. A jak bylo v socialismu obvyklé, byly nedostatkové. Vyrazil jsem tedy do knihovny, abych si potřebou učebnici zapůjčil, pokud ji tam budou mít – a jednu jsem skutečně našel. Jenomže nebyla vydána koncem 80. let, nýbrž v roce 1965 a mezi autory byl uveden i Ota Šik, autor myšlenky třetí cesty, tedy reformního socialismu. Zajímavé bylo, že poučky z této dvacet let staré publikace byly prakticky totožné s novým učivem konce osmdesátých let.

A toto učivo konce osmdesátých let bylo opět stejné, jako ekonomické principy zavedené v socialistické Jugoslávii. Jugoslávie, to pro nás byl vždycky takový poloviční západ, pro cestu do ní byl zapotřebí devizový příslib a speciální pas, takže se tam nedostal každý, bylo tam k dostání (některé) západní zboží, občané Jugoslávie mohli na rozdíl od nás svobodně cestovat, hranice s kapitalistickými státy nebyly ani zadrátované, ani hlídané samopalníky se psy – ale zároveň tam vládla komunistická strana.

Co chci tím dlouhým úvodem říci – perestrojka osmdesátých let, stejně jako Šikovy reformy let šedesátých, ve své podstatě zaváděla principy, které byly zavedeny v Jugoslávii. Snažila se zachovat sociální jistoty, plánování a ochranu pracovních míst a přitom přenést řízení podniků na zaměstnance, takže se svým charakterem začaly podobat družstvům. A jelikož víme, jak tyto reformy dopadly v Jugoslávii, lze s úspěchem odhadnout, že u nás by vedly ke stejným koncům.

Co se tedy stalo v Jugoslávii?

Pravomoc jmenovat vedení státních podniků byla přenesena na zaměstnance, kteří měli právo si své vedení zvolit. Původní idea byla, že se tím zvýší motivace zaměstnanců pracovat, aby podnik více vydělal a mohl rozdělit více peněz na platech. Jenomže – ona existuje i zkratka. Zaměstnanci státních podniků volili do vedení toho, kdo jim slíbil vyšší mzdy. Aby měl podnik na vyšší mzdy, musel více vydělat, což v monopolní ekonomice socialismu lze velmi snadno tím, že zvýším ceny. Jelikož na to měly podniky právo, přesně to udělaly. Lidé neměli možnost koupit si konkurenční, levnější produkt, protože v socialismu žádná konkurence neexistuje (až na import, ale ten je velmi omezený), museli tedy koupit starý výrobek za vyšší cenu. A aby na to měli, požadovali po svém zaměstnavateli vyšší mzdu – a ten jí dosáhl díky zvýšení cen svých produktů. Inflační spirála se vesele roztočila.

Dražší výrobky se ovšem špatně prodávaly na export. Jugoslávské podniky začaly mít ekonomické potíže a musely začít propouštět. Jelikož Jugoslávci mohli jezdit do zahraničí, začali si hledat práci v západní Evropě. Ale ekonomika celého státu skomírala, přestože byla podporována západem (přece jen Jugoslávie představovala klín vražený do jinak sovětské říše).

Konec už si všichni pamatujeme. Jednotlivé části Jugoslávie měly pocit, že ty ostatní žijí na jejich úkor, narostl nacionalismus a vyústil až do rozpadu federace a občanské války.

Jak by to asi tak dopadlo u nás? Šikovy reformy vedly i v Československu k inflaci. Pokud by reformy pokračovaly, nutně by nastal stejný efekt, jako v Jugoslávii – inflace, pokles životní úrovně, ekonomické potíže, nezaměstnanost. Možná by došlo i k rozpadu státu, k občanské válce ne, Slovensko nebylo anektovanou zemí, nikdo by mu v odchodu nebránil, ale ekonomické potíže by se tím jen prohloubily. Ze situace by existovaly jen dvě cesty – úplná změna systému k liberálnímu kapitalismu nebo návrat k centrálně řízené ekonomice. Návrat ke kapitalismu nepřicházel do úvahy, ten si nepřáli ani reformní komunisté, takže by nastala druhá varianta – na příštím sjezdu KSČ by bylo reformní křídlo odstaveno, do čela země by se vrátili kovaní konzervativci.

Země by se tak dostala do prakticky stejného stavu, jako po invazi vojsk Varšavské smlouvy (jen bez okupační armády). Navíc by ovšem v lidech zůstala špatná zkušenost s reformami a vědomí, že centrální řízení je lepší, než uvolnění otěží.

Jak by to pokračovalo dále, můžeme jen spekulovat. Ale je pravděpodobné, že by se v roce 1989, kdy všude ve východní Evropě kolabovaly komunistické systémy, v ČSSR našlo dost lidí, kteří by změnu systému odmítali. Přežívala by v nich vzpomínka na ekonomický kolaps způsobený reformami konce 60. a začátku 70. let. (ve skutečnosti velká část lidí, kteří v listopadu 1989 požadovali konec komunistického režimu, nechtěla liberální kapitalismus, ale nějakou liberálnější formu socialismu, jako v roce 1968 – tito lidé by patrně revoluci nepodpořili, protože po špatné zkušenosti s liberálním socialismem by nic podobného nechtěli opakovat). ČSSR by se tak mohla vydat na cestu, kterou kráčí Bělorusko, mělo by státem kontrolovanou ekonomiku s určitou mírou svobody pro malé firmy, ale s tuhým politickým režimem a závislou na ruských dotovaných surovinách.

Moje maminka říká, že všechno zlé je pro něco dobré. Mám za to, že to platí i pro okupaci v roce 1968. Vyléčila nás z iluzí o SSSR, z naivní víry v možnost reformovat socialismus a zabránila nám udělat stejnou chybu, jakou udělala Jugoslávie – a tím připravila cestu pro úplnou změnu režimu na konci roku 1989.