Jezdit do zahraničí se za doby komunismu, tedy před rokem 1989 nesmělo. Tedy kromě zemí, které byly obsazeny ruskou armádou jako například Polsko, Maďarsko a ruskou armádou obsazená část východního Německa. Naše hranice byly hlídány armádou a při pokusech o jejich překročení vojáci nemilosrdně stříleli i do dětí. Podívat se do Paříže, Londýna či Madridu bylo pro normálního občana nemožné. Aby před světem vypadaly komunistické země jako „svobodné“ mohli se do zahraničí dostat pouze špičkoví sportovci a to na vrcholové sportovní soutěže. Sportovce ovšem po dobu pobytu v zahraničí hlídal tým estébáků, který se sportovci vždy jezdil.

Někteří sportovci se rozhodli k těžkému kroku a to opustit svoji rodnou vlast, rodinu a emigrovat na Západ. Jednou z nich byla i světová tenisová jednička Martina Navrátilová, která se před 50 lety rozhodla odejít z tehdejšího komunistického Československa. Pochopila totiž, že socialistický totalitní režim by ji mohl o její milovaný tenis připravit a neumožnil by ji proniknout mezi světovou špičku. Dokonce ji v srpnu 1975 soudruzi jen s velkou nevolí dovolili odcestovat do New Yorku na US Open. Ukázkovým příkladem zvůle tehdejšího režimu vůči sportovcům bylo například uvěznění celého hokejového týmu, který vyhrál mistrovství světa v hokeji v roce 1949. Ale estébáci mučili a věznili i řadu dalších sportovců.

Martina Navrátilová svým svobodomyslným chováním komunistickému režimu vadila. Nelíbilo se jim, že volný čas tráví s americkými tenistkami, v hotelích nebydlí se zbytkem výpravy a jednou si dokonce bez souhlasu československých úřadů prodloužila pobyt v USA, aby si mohla zahrát další turnaj. Také se údajně příliš amerikanizovala. To, co co se nám nyní může zdát směšné, však v té době mohlo stát sportovce i jejich kariéru. Komunisté byli pány nad lidskými osudy a rozhodovali co člověk smí či nesmí. Tak třeba bývalého výborného hokejového obránce Františka Tikala nepouštěli v padesátých letech na Západ jen proto, že jeho bratr emigroval do Austrálie. Něco takového se zkrátka nepromíjelo.

Tenistům zase rudí diktátoři nařizovali, na jakých turnajích smí startovat nebo proti komu mohou hrát. Vadili jim například soupeři z Jihoafrické republiky kvůli apartheidu atd. Mohli také rovnou sportovce od vrcholového sportu zcela odstřihnout. Nelze se tedy divit Martině Navrátilové, že to na tuto nerovnou hru odmítla přistoupit. Jejím snem bylo stát se světovou tenisovou jedničkou, jak uvedla po své emigraci do USA, a správně usoudila, že v Československu, kde byla vydána na milost a nemilost rozmarům stranických funkcionářů, by se jí to nepodařilo. Takže si nakonec vybrala život ve svobodě. Něco takového se však nedopouští a když se nemohla rudá vrchnost pomstít jí, vybila si zlost alespoň na její rodině. Táta musel pracovat jako pomocný dělník v tatrovce a mladší sestru Janu rovněž tenistku vyhodili ze Sparty.

Rozhodnutí Martiny Navrátilové jít si za svým cílem a to i za cenu emigrace bylo velmi riskantní a odvážné. Nakonec se však ukázalo jako správné, protože ji dostalo na tenisové výsluní a v komunistickém Československu by ji nic dobrého nečekalo.

Autor je středočeský krajský zastupitel za ODS