Jaký to pozoruhodný obrat! Reprezentanti Ruska a Běloruska by se údajně mohli brzy vrátit do mezinárodních soutěží, ze kterých byli po invazi na Ukrajinu vyloučeni. Jedná o tom Mezinárodní olympijský výbor (MOV).

„Víme, že hledají cesty zpět a oslovili kvůli tomu členy a partnery,“ citovala agentura Reuters šéfku amerického olympijského výboru (USOPC) Susanne Lyonsovou. „Všichni cítíme, že dřív, nebo později musíme přestat trestat sportovce za činy jejich vlád.“

Tato stručná zpráva vcelku bez povšimnutí prolétla koncem minulého týdne mediálním éterem, nenásledována žádným dovětkem či upřesněním. Snad bychom alespoň měli zdůraznit to, co agentura Reuters tak trochu záhadně opomenula dodat – že MOV může omilostnit ruské a běloruské sportovce pouze v rámci jím pořádaných olympijských soutěží. Pokud by k tomu skutečně došlo, nepochybně by takovýto precedent otevřel příslušný diskurz na všech sportovních frontách.

Poslední aktuální zpráva referující o vyřazení Ruska z losování kvalifikace fotbalového mistrovství Evropy 2024 sice potvrzuje trend a obecně platnou doktrínu minulých měsíců, nicméně nečiňme si o pevnosti konzistence morálních a etických zásad gigantického tyjátru jménem vrcholový sport žádné zbytečné iluze.

V době, kdy se tento kolosální stroj po dvouletém živoření ve stínu pandemie covidu podařilo úspěšně restartovat, stalo se, co nikdo nečekal. Rusko napadlo Ukrajinu, začala válka a velmi brzy také energetická krize, takže sportovní akcie prakticky ze dne na den znovu výrazně poklesly. Máme tu tedy další sčítání ztrát a další hledání vhodného algoritmu k přežití v současné konstelaci.

Nepochybně i proto postoj jednotlivých světových či mezinárodních sportovních svazů k ruské invazi na Ukrajinu není jednotný a leckdy až nadmíru bohorovný a zdrženlivý. Někdy se taktizuje a vyčkává na všemi vzývaný status quo.

Přece jen, Rusko není Írán, Severní Korea nebo Libye. Sportu se v této vždy velmi dařilo, neb výkony ruských borců byly už od vzniku Sovětského svazu zároveň indikátorem úspěšnosti komunistického režimu a byly s ním proto propojeni pevnou pupeční šňůrou.

Prezident Vladimír Putin tento model úspěšně přejal, systematicky navyšoval „mandatorní“výdaje do oblasti sportu a jeho prostřednictvím progresivně zapracoval i na pochroumaném ruském sebevědomí. Využil k tomu každý prostředek, včetně státem organizovaného dopingu. Už desítky let je to všudypřítomný fenomén a jakýsi pochmurný folklór provázející a současně dehonestující ruský a předtím i sovětský sport.

Ku příkladu to, co se ve jménu „vyššího zájmu Ruska“ odehrávalo v zákulisí zimních olympijských her v Soči 2014, jednoduše nemá a troufám si predikovat, že v dějinách sportu dlouho mít nebude, relevantní obdobu.

Alarmující je, že ani tento gigantický skandál s řízeným dopingem a bezskrupulózním zaměňováním laboratorních vzorků, jehož nitky prokazatelně vedly až do nejvyšších pater ruské politiky, nepřesvědčil Kreml, aby ve věci dopingu uhnul z předem vytyčené trasy – a změnil svou strategii. Potvrzují to další a další případy dopujících ruských sportovců, ať už v atletice, lyžování či tenisu.

Ještě před konfliktem na Ukrajině za to Rusům hrozilo vyloučení z olympijských her, ale MOV si – samozřejmě na pozadí svých ekonomických zájmů – zahrál na chytrou horákyni, takže Rusové na olympiády bez omezení jezdí, pouze bez své hymny a s pozměněným názvem „Sportovci z Ruska“.

Lze tedy předpokládat, že ze stejně zištných důvodů se tentýž olympijský výbor možná nyní započne starostlivě zajímat o návrat ruských a běloruských sportovců pod logo s pěti kruhy. Jak známo, Rusové jsou přímo těhotní patriotismem a jsou tedy patřičně hrdí na úspěchy svých reprezentační výběrů na mezinárodní scéně. To vše je jim dnes kvůli zvláštnímu režimu, jenž iniciovala neméně zvláštní vojenská operace na Ukrajině, zapovězeno a znemožněno. Ruský sport se zkrátka dostal do naprostého a pro mnohé bolestného offsidu.

Pokud jde o reprezentační týmy Ruské federace a Běloruska, což se vztahuje zejména na kolektivní sporty – jsem zastáncem současných direktiv a regulativů. Minimálně do skončení konfliktu na Ukrajině by těmto výběrům neměl být umožněn návrat do mezinárodních soutěží. Oslavovat za současného stavu věcí ruská vítězství, je nepřijatelné. Byla by to pouze vítaná zbraň v rukách ruské propagandy.

Můžeme samozřejmě vést živou polemiku, nakolik je takovýto modus operandi fér po právní stránce, nicméně Putinovo řádění na Ukrajině má k férovosti ještě mnohem dál a veškeré mezinárodní právo je pošlapáváno znovu a znovu každý den.

Slovy někdejšího prezidenta F.D.Roosevelta, jimiž okomentoval zatýkání občanů japonského původu po útoku na Pearl Harbor: „není to demokratické, ale situace si to vyžaduje.“ Na straně druhé, v případě jednotlivců si leckteří organizátoři špičkových sportovních klání počínají někdy až příliš horlivě.

Opravdu není jednoduché býti touto dobou známým ruským nebo běloruským tenistou, fotbalistou či třeba hokejistou. Média jsou neodbytná a polarizované veřejné mínění nekompromisně požaduje příkré odsouzení války a počínání politických elit obou států. Tlak na ruské sportovce je enormní a jejich situace leckdy nezáviděníhodná.

Slova pochopení nalezli u nejúspěšnější tenistky všech dob Martiny Navrátilové, která se v 80.letech ocitla v podobné pozici, když jako emigrantka v komunistickém Československu zanechala své blízké takříkajíc napospas tehdejšímu režimu – a na Západě se od ní očekávalo, že při každé vhodné příležitosti rodnou zem flagrantně odsoudí.

Navrátilová se ohradila adresně proti eufemisticky řečeno poněkud nešťastnému výroku britského ministra sportu Nigela Huddlestona: „Že nikdo nebude hrát s vlajkou Ruska je jasné, ale musíme jít ještě dál. Chceme mít jistotu, že mezi sportovci není žádný příznivec Vladimira Putina. Teď jen zvažujeme, co přesně budeme od Rusů požadovat, aby nás přesvědčili,“prohlásil Huddleston na adresu ruských sportovců.

Podobná exaltovaná prohlášení připomínají zažehnuté pochodně, evokující nechvalně známou historickou etapu honu na čarodějnice.

Co přesně budeme po ruských sportovcích požadovat, jako dostatečný důkaz loajality? Co nám meritorně vůbec můžou nabídnout? Mají se vzdát ruského občanství? Podrobíme je zkoušce na detektoru lži? Zavedeme kádrové dotazníky s evidencí otisků prstů a vzorků DNA? Myslím, že pokud dotyčný sportovec hlasitě nedeklaruje své nadšení z počínání Vladimíra Putina, postrádají podobné pokusy o hloubkovou lustraci všech ruských sportovců jednoduše smysl.

Drtivá většina z nich přece situaci chápe a někteří, pokud už tak neučinili, nepochybně naleznou odvahu veřejně odsoudit absurditu a zrůdnost válečného šílenství a distancovat se od těch, kteří za něj nesou neoddiskutovatelnou odpovědnost.

Pokud se tak ale nerozhodnou, například proto, že zanechali v Rusku rodinu, jež nyní žije pod drobnohledem Kremlu a jeho tajných služeb a o níž se proto oprávněně obávají, měli bychom to respektovat.

Jestliže válka je dle známého výroku Carla von Clausewitze jen pokračováním politiky a diplomacie jinými prostředky, pak právě sport disponuje rovněž jinými a velmi účinnými prostředky a silným potenciálem výrazně přispět k integraci a sbližování lidí, v tomto případě těch, kteří se více méně omylem ocitli na opačných stranách barikády. Nebo chcete-li v absolutním offsidu.