Neviditelný pes

SPORT: Ruská frustrace a česká hokejová fantazie!

11.1.2023

Pokud si Alois Hadamczik při nástupu do funkce předsedy Českého svazu ledního hokeje přál lepší výsledky mládežnických reprezentačních výběrů, pak myslím, že po skvostném vystoupení českého týmu na mistrovství světa hráčů do 20 let, které v uplynulých dvou týdnech hostila kanadská města Halifax a Moncton, se jeho přání stalo realitou, v jakou možná ani sám nedoufal.

Sebevědomý herní projev, konstruktivní obrana a útočná hra překvapily patrně všechny, včetně hokejových expertů, neboť v uplynulých 15 letech jsme uvykli spíše důsledné defenzivní hře našich mladých reprezentačních výběrů, která ovšem přinášela ovoce jen do té chvíle, kdy mužstvo začalo prohrávat. Pokud šlo o silného soupeře, většinou se následně sesypalo a naprosto neschopné jakékoliv adekvátní odpovědi utržilo debakl.

Tentokrát se ovšem psal zcela jiný příběh.

Česká hokejová reprezentace hráčů do 20 let smetla ve čtvrtfinále Švýcary 9:1, v semifinále zvítězila v nervy drásajícím tříhodinovém dramatu nad Švédskem 2:1 v prodloužení, přičemž od prohry jí v poslední třetině dělilo pouhých 39 sekund. A jen pár centimetrů a trocha štěstí chyběla ve finálovém zápase s Kanadou ke zlatým medailím.

Navíc si Česko ze zámoří odváží vizitku týmu, který na šampionátu v základní hrací době neprohrál.

Je to nanejvýš pádná odpověď na evidentní ruskou frustraci z nemožnosti reprezentovat v kontextu konfliktu na Ukrajině (Rusové s Bělorusy nemohli hrát už na minulém šampionátu v Edmontonu a Red Deer, nejinak tomu bylo i teď v Halifaxu a Monctonu.).

Během turnaje se ruský tisk a samozřejmě sociální sítě plnily více či méně smysluplnými a často spíše nesmyslnými příspěvky a útočnými komentáři.

Jeden takový, s hlavičkou „odborný“ jsem vybral jako zcela charakteristický a autentický :

„Již druhý turnaj v řadě úroveň světového šampionátu katastrofálně klesá. To není subjektivní názor, ale fakta, která každý vidí.

Nejdřív se Češi, kteří se bez ruské reprezentace začali cítit důležitější a svobodnější, vysmáli Švýcarům. Kdyby byli Rusové v Kanadě, Češi by pravděpodobně už dávno ukončili svou pouť turnajem a vrátili by se domů. Nyní se tento národní tým dostal mezi nejlepší čtyřku. Je to normální?“

Ano, milí stateční Rusové (na papíře), je to nejenom normální, ale také zasloužené. Pokud není něco normální, tak je to vaše útočná rétorika ve chvílích, kdy byste měli mít pořádný kus másla na hlavě. Udělejte si pořádek doma - zastavte bezprecedentní vojenskou agresi, zastavte svou eskalující destrukci Ukrajiny, která je důsledkem vaší všeobecné frustrace - a jež nepochybně stála i za vznikem citovaného textu.

Rusům teď schází nejenom soudnost, ale také motivace a především šance poměřit se s těmi nejlepšími.

„Rusové jsou teď naprosto zoufalí z toho, že zůstali takhle mimo. S něčím takovým nepočítali, protože si stále mysleli, že jsou nenahraditelní“ říká legenda českého hokeje Jiří Holík.

Ani ruské administrativní fígle a čáry typu – honem všichni za Ural, kdy se prý Rusko filigránsky vyhne všem sankcím tím, že se zaregistruje jako asijský, nikoliv evropský stát, v tomto případě nepomohou. Velkých výsledků je možno dosahovat pouze s velkými soupeři. A ti prostě chybí.

I kdyby se Rusové rozhodli reprezentovat třeba Antarktidu, jejich pozice bude stále stejně neutěšená, neboť hokej není fotbal, kdy do míče kope prakticky každý na této planetě. Kvalitní špičkový hokej se soustředí maximálně do deseti světových zemí, které se ke smůle Rusů svorně nacházejí v nepřátelském euroatlantickém prostoru.

Speciálně český hokej teď ukázal svou sílu a může slavit. Medaile z Mistrovství světa dvacetiletých je obrovský úspěch. Už proto, že jsme na ní čekali neuvěřitelných 18 let!

Pro český hokej je tedy toto stříbro de facto zlatem. Zlatým vkladem do let budoucích.



zpět na článek