Mistrovství světa ve fotbale je jednoznačně událostí, kde se jednotlivé státy snaží v rámci svých možností předvést to nejlepší, co v nich je. A to za cenu stamiliónových investic do hráčů i jejich zázemí. Otázka vítězství či prohry je zároveň nesmírnou ukázkou zvýšení či snížení mezinárodní prestiže a ovlivňuje vnímání dané země v myslích stovek miliónů obyvatel planety.

Je proto zřejmé, že každý zúčastněný stát využije maximum svých možností, aby se na tomto mistrovství prezentoval co nejlépe. V případě České republiky jsme již před začátkem turnaje mohli slyšet dostatek varovných hlasů, že nelze tvořit tým podle starých zásluh. Kdo chce v nejostřejší mezinárodní konkurenci vyhrát, musí mít ještě ostřejší lokty a nepodcenit ani sebemenší tah soupeře, protože právě on se nakonec může v maximálním nasazení sil obou stran ukázat rozhodující. Pravidla personálních manažerů velkých korporací prostě platí i ve světě fotbalu, ač by si někdo mohl říkat, jako někteří redaktoři v okamžiku naší porážky, že je to jen hra. Ano je to sport, je to hra, ale kdo nedodržuje pravidla maximální efektivity, je jako my z bojů o pohár vyřazen ještě ve skupině, případně se ani mezi ty nejlepší na šampionát nedostane.

Na českém týmu byla již při jeho skládání trenérem Brücknerem vidět značná chuť vzít s sebou všechny ty, kteří se v minulosti tak osvědčili. Je zřejmé, že jejich zásluhy známe všichni a nijak bychom se na ně nezlobili, kdyby tento turnaj sledovali z tribun, zatímco by český tým rozstřílel na kusy Ghanu i Itálii. Jenže chtít po některých našich hráčích, kteří v reprezentaci září pomalu desítky let, aby doběhli rychlonohé Ghaňany, je jako prosit šíp, aby doletěl dělovou kouli. Jsou prostě věci, které nezvládne ani nejlepší trenér. A i jemu muselo být jasné, že mnozí naši hráči i na soupeře jako je Ghana prostě nemají ani rychlost a jejich zpracování míče by možná stačilo na Faerské ostrovy. Přitom při dlouhodobějším plánování musel mít trenér Brückner před očima možnost, že maximálně ve finále a shodou náhod i dříve můžeme mít proti sobě Brazílii. A ta má hráče ještě individálně vyspělejší než Ghana, která nás čistě kondičně uběhala.

Ghanští přívrženci voodoo vyvolávají duchy svého kultu

Další problém jsme mohli od začátku sledovat v naší hře na „jednu útočnou věž“. Trenér Brückner evidentně nedokázal změnit taktiku, když se naše věž vpředu stále zmenšovala a dostávala trhliny, místo Kollera už dohrával Lokvenc, po Lokvencovi se z věže stala spíš osamělá hláska v podobě Baroše, který své okolí ani výškově nijak nepřevyšoval a ač dělal co mohl, sám prostě obranu Italů rozbít nedokázal. Skvělý výkon Nedvěda, který se snažil alespoň sám proběhnout dopředu a vystřelit, byl vždy eliminován tím, že se vždy na našeho hráče našlo několik dobře připravených Italů, kteří mu před míč strčili nohu. Naši hráči byli prostě pokryti tak, že prakticky nedostali šanci vystřelit do prázdné mezery, Italů jako by kolem nich bylo vždy o dost víc.

Je mistrovstvím vojevůdce ve chvíli, kdy jeden způsob vedení bitvy se ukazuje neúčelný a nejsou pro něj k dispozici odpovídající jednotky, změnit taktiku. Trenér Brückner se však stále tvrdohlavě a dokola držel taktiky hry na jednoho útočníka, dokud nebylo naprosto pozdě.

Co se týká množství žlutých a dokonce červených karet, které si naši nechali nadělit, je evidentní, že disciplína hráčů českého týmu měla povážlivé trhliny. Čin Poláka před koncem druhého poločasu nelze omluvit ani mladickou nerozvážností, když chvíli před tím viděl už jednu žlutou kartu a varován byl. A jít na fauly v situaci, kde opravdu o moc nešlo téměř, uprostřed hřiště, ukazuje, že Polák si byl příliš jist podporou při takovýchto tvrdších zákrocích, která může na jeho kariéru působit snad ještě pozitivně.

Závěrem bych se ještě zmínil o jedné věci, související se zraněním našich klíčových hráčů, což nám prakticky rozbilo i tu jednu útočnou věž ať v provedení Kollera či po většinu turnaje Baroše. Zároveň bychom i zde mohli sledovat další příčinu “svázaných“ nohou našich obránců i zálohy, když útočníci byli již dříve zraněni v zápase s Ghanou.

Voodoo tanečník

Je zřejmé, že ghanští příznivci používali své šamany a voodoo, aby oslabili proti nim stojící týmy. Jak se například můžeme dočíst ve studii Petry Jeřábkové vydané Fakultou humanitních studií Univerzity Karlovy Názory na čarodějnictví u Nigerijců (Nigérie je velmi blízko Ghany a magie místních kouzelníků je podobná, ne-li stejná) žijících v České republice (revue Lidé města, 1/2004, č. 13, FHS UK): „Vzdálenosti pro použití a účinnost voodoo nejsou překážkou. Nigerijci tedy věří, že objednané voodoo v Nigérii je může zasáhnout např. i v ČR. Proto pokud se příslušníků nigerisjké komunity v České republice stane nějaká nepříjemnost nebo neštěstí, první podezření vetšinou padne na příbuzné a sousedy žijící v Nigérii, kteří jim mohou závidět lepší život v Evropě. Voodoo tak spojuje Nigerijce žijícího v České republice s jeho příbuznými, sousedskou komunitou a příslušníky vlastní společnosti v Nigérii.Takto je pěstováno a respektováno Nigerijci, kteří žijí i v Praze a dalších českých městech. V případě potřeby použít voodoo cestují Nigerijci z Prahy do Nigérie, kde tento rituál na jejich žádost provede místní čaroděj. Následky voodoo pak mohou podle představ Nigerijců stihnout nejen nigerijského rivala, nepřítele či oběť vlivu, ale jakéhokoliv člověka, tedy i Čecha.“

Ghanský voodoo šaman s obřadní maskou

Mnozí se ptali, může-li účinek nepřátelského voodoo tak zpomalit naše obránce a případně naprosto rozbít pro hru připravenou taktiku týmu. I z českých dějin známe podobný případ, kdy v roce 1941 udělali podobný pokus čeští okultisté, aby seslali zmatek mezi německé vojáky okupující Jugoslávii. Hlavní z nich sice skončil v koncentračním táboře, zvýšení aktivit jugoslávských partyzánů však v jisté míře přičítali i sobě. Takže o podobných pokusech - a že v jejich fungování dost lidí věří - se můžeme historicky dočíst. Také víme, že pro svou ochranu používali podobné osoby i velcí státníci minulosti s tím, že fungovat to nemusí, kdyby ale náhodou fungovalo, je dobré mít něco v záloze a být schopen se před tím chránit. Zranění a proher pak mohlo být rozhodně méně.

Ghanský přívrženec voodoo vykonává součást pro zamýšlený cíl nutného rituálu

Od realizačního týmu českého mužstva vidím jako velkou chybu, že se již před turnajem, kdy se vědělo, že ghanské bubny zní a Italové jistě také dělali mše za svůj tým (mše svatá se bere jako nejmagičtější akt katolického křesťanství již od nejstarších dob a od středověku se dělá i za zdar v obchodu, vítězství v boji, dobrou úrodu, za uzdravení ale i kvůli zkáze nepřítele), neinformoval u českých odborníků na voodoo, magii atd. např. na Univerzitě Karlově (HTF UK), kde se v rámci chápání myšlení jiných kultur a dob tyto předměty i přednášejí. A můžeme si být myslím jisti, že když něco podobného zvládne ghanský voodoo šaman (šamani byli do roku 2002 součástí většiny realizačních týmu afrických mužstev, než to byli na jejich turnajích zakázáno), jsou schopni podobné věci nejen odrážet, ale i provádět jedinci v ČR. Nejefektivněji myslím na základech českého hermetismu se staletou tradicí a značným mezinárodním věhlasem.

Jako poslední varování bych si dovolil upozornit na situaci v Česko-moravském fotbalovém svazu. Jestli totiž půjde kredit českého fotbalu dále dolů nejen po tomto MS, ale i po víceméně neřešených aférách s rozhodčími a po vyhazování spíše kritiků než těch, kdo úroveň českého fotbalu snižují, tak i od sponzorů uvidíme ve fotbalu méně peněz a méně talentů se bude rozhodovat pro dráhu fotbalisty. V Polsku se situaci v jejich fotbale rozhodla řešit po núspěchu na MS vláda. Bude-li vedení fotbalového svazu i do budoucna vykazovat stejně nízkou míru soudnosti v řešení afér a o to větší obratnost v udržování vlastních nejvyšších pozic, můžeme jako diváci jen čekat další smutek z výkonů našich reprezentantů. Na popularitě to samozřejmě nepřidá ani našim politikům. Právě mezinárodní fotbal ukazuje, že úspěch je souhrou mnoha faktorů a dostat se mezi nejlepší a ještě vyhrát, znamená mít i nejlepší fungování mnoha jiných společenských mechanismů.