Trenér hokejové reprezentace Vladimír Růžička předešel svému odvolání, jež by patrně následovalo po zasedání vedení hokejového svazu, tím, že raději sám odstoupil. Neustál tíhu dalších svědectví, která přinesl Radiožurnál, podle nichž si říkal o „finanční pozornost“ i v jiných případech, nejen v tom Palaščákově.

Skutečnost, že místo v sestavě i druholigového týmu může být podmíněno zaplacením částky řádově ve stovkách tisíc korun, jinak si daný hráč ani neškrtne, je sice na první pohled šokující, zasadíme-li ji však do příslušných souvislostí, vyhlíží docela fádně.

Ve srovnání s poměry panujícími ve světové fotbalové federaci FIFA je Růžička, pokud by se obvinění vznášená na jeho adresu potvrdila, břídil.

Což ho nijak neomlouvá, ovšem ani fakt, že jeden z pohlavárů FIFA dokonce tuneloval pomoc určenou pro zemětřesením postižené Haiti, fanoušky od fotbalu neodradí. Ostatně, třeba na to, že se zápasy někdy prodávají, jsou dávno zvyklí a berou tuto věc jako součást koloritu.

Moderní sport plní v současné společnosti podobnou funkci jako ve starém Římě gladiátorské zápasy. Jde o velkolepé divadlo, pravda, ve srovnání s Římem o něco humanističtější, neboť aktéři při něm, až na výjimky, neumírají a krev teče jen zřídka.

A právě díky masové pozornosti se ve sportu, alespoň v těch nejvíce populárních disciplínách, točí obrovské finanční částky. Na hřišti nebo na dráze probíhají viditelné souboje dle jasných pravidel, ta hlavní bitva, o peníze, však zuří v pečlivě střeženém zákulisí, dle pravidel známých jen zasvěcencům.

Nemusí jít nutně hned o korupci, nicméně v prostředí, kde snadno vzniká a působí řada monopolů, se jí logicky musí dařit velmi dobře.

Faktické monopolní postavení může spočívat například v tom, že právy na pořádání šampionátů v určitém sportu disponuje jedna organizace, jež snadno zdegeneruje v uzavřenou oligarchii.

Anebo v tom, že cesta na vrchol vede přes angažmá v několika málo klubech v dané zemi, v nichž na sebe mladý hráč může nějak upozornit.

Činovníci zapojení do korupce si však často pod sebou podřezávají větev – když jejich krátkozraká nenasytnost začne dusit přirozené talenty. Masovou pozornost a zájem sponzorů totiž přitahují zejména ty sporty, v nichž jsme úspěšní na mezinárodním poli.

Příběh biatlonu o tom vypovídá více než výmluvně. Pokud tedy čeští hokejisté přestanou vozit ze světových šampionátů medaile, budou-li na mistrovství světa spíše jen do počtu, zájem veřejnosti o hokej notně opadne, neboť pouhá tradice sama o sobě nestačí.

Systém „placených míst v sestavě“, pravděpodobně docela rozšířený, český hokej spolehlivě stahuje pod led. Avšak pokles může trvat poměrně dlouho, a tudíž hrozí, že současná generace funkcionářů se naučí žít i z trošku méně úspěšného hokeje, jejž tak opět o něco „zneúspěšní“.

Kde se spirála zastaví? Až budeme hrát v B skupině šampionátu s Velkou Británií, jež své první a poslední Nagano zažila v roce 1936, na olympiádě v německém Garmisch-Partenkirchenu?

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus