Radek Jaroš vstoupil do jednoho z nejužších klubů planety – „osmitisícovkářů bez kyslíku“

Je špičkové horolezectví sportem? Na tuto otázku neexistuje jednoznačná odpověď. Na první pohled se zdá, že ne. Není závodivé, každý alpinista se potýká jen s vlastní kondicí a vůlí, s výzvou, jakou si sám stanoví. Není reprezentační, nesoupeří proti sobě národní týmy. Ale faktem zůstává, že špičkové výkony horolezců lidé sledují jako sportovní událost hodnou fandění. Možná nejvýstižnější pohled skýtá teorie klubů.

Radek Jaroš vystoupil na horu K2 v Karákóramu, čímž zdolal poslední osmitisícovku (z celkem 14 na zemi), jež mu zbývala. Na všechny vylezl bez pomoci přídavného kyslíku. Tím se řadí do prestižní skupiny pouhých 15 horolezců, kteří takového výkonu prokazatelně dosáhli.

Z hlediska běžného člověka je každý, kdo zleze osmitisícovku, hoden úcty a obdivu. Ty patřily i pražskému primátoru Bémovi, když vylezl na Mt. Everest (pak i na „Jarošovu“ K2), ač byl právem kritizován, že pro to zanedbal úřad. Ale abychom pochopili výkon Radka Jaroše, je třeba ho srovnat s výkony srovnatelnými.

Jde o hory, ne o rekordy

Klub „bezkyslíkových osmitisícovkářů“ je malý. Srovnatelný s těmi, kteří se prošli po Měsíci (12 mužů). Ale nesrovnávejme ho s klubem těch, kteří dosáhli vrchlu Mt. Everestu, jižního či severního pólu. Tam jde o řád tisíců lidí – hlavně na jižním pólu, kde je stálá vědecká stanice a letiště. A Mt. Everest přináší hlavně zápolení s byrokracií a harmonogramem zájemců.

Atraktivní Mt. Everest rekordy sám přitahuje. A s nimi to chodí tak, jak je ve sportu zvykem. Jejich škála se rozšiřuje o další a další kategorie, což vyvolává soutěživost: první výstup (Hillary a Norgay, 1953), první ženský výstup (Tabei, 1975), první výstup bez kyslíku (Messner a Habeler, 1978), první sólo výstup (Messner, 1980), první zimní (Cichy, Wielicki, 1980), první žena bez kyslíku (Bradeyová, 1988), první slepec (Weihenmayer, 2001), nejrychlejší lezec (Pemba Dorje za osm hodin a deset minut, 2004), nejmladší (třináctiletý Romero, 2010), nejstarší (osmdesátiletý Miura, 2013), nejstarší lezkyně (třiasedmdesátiletá Watanabe, 2012)...

Při vší úctě k Mt. Everestu i těm, kteří vylezou do výšky 8850 metrů, je to zajímavé spíše statisticky. Podobně jako další výkony – například „výzva tří pólů“ (severní, jižní a výškový) či „grand slam dobrodruhů“ (severní a jižní pól plus nejvyšší hory všech kontinentů). To osmitisícovky zůstávají přirozeným etalonem. Aby někdo vylezl na všechny, musí mít nejenom železnou kondici a vůli, ale musí tomu obětovat i nemalou část života – a někdy i život jako takový.

Špičkoví alpinisté pronikli k osmitisícovkám až pozdě. Trvalo velmi dlouho, než zlezli první z nich (Francouzi Annapurnu, 3. června 1950), ale pak se s úspěchy roztrhl pytel: 13 dalších bylo zlezeno během pouhých deseti let – pouze Šiša Pangma až v roce 1964, ale to proto, že je na čínském území a byla pro západní horolezce uzavřena.

Jinými slovy, horolezec Radek Jaroš nechtěně profituje i z faktu, že jeho aktivní dráha spadá do doby, kdy politické bariéry na „střeše světa“ netvoří překážku. Dnes lze lézt odkudkoliv kamkoliv – s výjimkou Hindúkuše, který je odříznut od světa válkou v Afghánistánu. Ale až do roku 1949 byl pro cizince nepřístupný celý Nepál a potom zase Tibet, což mělo vliv na expedice.

Jaroš dokládá i další věc – to, jak se ze špičkového alpinismu vytratila role států. Doba, kdy vlády aktivně podporovaly „dobyvatele hor“, skončila s érou ideologií. Nacisty fascinoval Tibet i Nanga Parbat. Proto nebyla náhoda, že tam mířily německé expedice. Rovněž nebyla náhoda, že Heinrich Harrer, horolezec a autor světoznámého příběhu Sedm let v Tibetu, byl členem NSDAP i SS. Sověti zase posílali své horolezce na vrcholy Pamíru.

To československý komunismus horolezce nepiplal. Ačkoliv dosahovali slušných úspěchů, tak spíše režimu navzdory (účast v zahraničních expedicích – třeba Rakoncajův český prvovýstup na K2 s Italy) než s jeho posvěcením. Radek Jaroš řekl pro MF Dnes, že se řídí heslem: „Co nemáš, to nepotřebuješ. Když něco důležitého zapomeneme, tak si holt musíme navodit takové podmínky, že to nepotřebujeme.“ Snad se tu odráží zkušenost handicapu z komunistické éry, kdy českoslovenští, polští i jiní horolezci museli improvizovat, aby se aspoň přiblížili podmínkám západní konkurence.

Jako kdysi ve formuli 1

Jinde se ale handicapy smazávají. V žádné jiné oblasti sportu nehrozí takové riziko smrti. Z legend alpinismu, jež se proslavily prvovýstupy na osmitisícovky, až příliš mnoho zahynulo – i při běžných výstupech v Evropě. Patří k nim „dobyvatelé“ Lhoce, Makalu, Nanga Parbatu... A patří k nim i špičky klubu osmitisícovkařů – Polák Kukuczka a Švýcar Loretan.

Vrcholní alpinisté jsou zhruba tam, kde byli před nějakým půlstoletím závodníci formule 1. Byla to doba, kdy o život přišel i dvojnásobný mistr světa Jim Clark, ale pak ji vystřídala obsese bezpečností. V alpinismu ještě ne. Možná i proto na lidi působí tak autenticky a atraktivně. Jenže Reinhold Messner svého času řekl: „Umřít dokáže každý. Umění je přežít i při tom riziku, které musíte podstoupit.“

Zdá se, že Jaroš to bere podobně, i když na počet omrzlých a amputovaných prstů moc nehledí. Ocitl se v klubu výjimečných a přežil. Tím větší úctu si zasluhuje.

LN, 29.7.2014