Mezinárodní olympijský výbor kvůli skandálu s dopingem vyloučil celou ruskou sportovní výpravu z paralympiády. Udělal dobře.
Mrzí mne jen dvě věci: že podobné rozhodnutí zrušil u olympiády „zdravých“ a že podobné rozhodnutí, tedy nejet na olympiádu, neudělali ruští sportovci sami.
„Nejsmutnější na celé situaci je to, že se nejedná o sportovce, kteří by zneužívali systém, ale o státem vedený systém, který zneužívá sportovce,“ citoval server lidovky.cz předsedu Mezinárodního paralympijského výboru (IPC) sira Philipa Cravena. „Jejich lačnost po slávě za každou cenu vážně poškodila integritu a pověst sportu. Naše rozhodnutí je mnohem vážnější, než jen vyloučení jednotlivých sportovců.“
Rusko se hodlá bránit odvoláním ke sportovní arbitráži CAS v Lausanne. Ruský ministr sportu Vitalij Mutko označil princip kolektivní viny za „odporující zdravému rozumu“.
Námitku, že nelze prosazovat princip kolektivní viny, zcela chápu a souhlasím s ní, jsa mnohonásobnou obětí tohoto principu. Jenže v tomto případě jeden (sir Craven) mluví o voze a druhý (ministr Mutko) o koze.
Za užitím sousloví „kolektivní vina“ se skrývá nevyřčený opak ve smyslu „individuálního sportovního úsilí“. Jistě, bez individuálního talentu, vůle a dřiny se člověk olympionikem nestane. Biochemicky čistý a nevinný sportovec závodí sám za sebe. Jeho je boj, prohry jsou osobní, sportovní zážitky intimní a výhra je pro něj vyvrcholením jeho vlastního sportovního života.
V tom posledně jmenovaném případě bude po stožáru k obloze stoupat ruská vlajka, bude se hrát ruská hymna, po hrách vítězi osobně poděkuje ruský prezident. To jsou symboly státu, který sportovci zaplatil jeho přípravu, oblékl jej, dal mu potřebné náčiní a uhradil účast na olympiádě. Sportovec zde tento stát reprezentuje. Stát, který podvádí a lže a ještě má dostatek morální zdatnosti na to, aby vinné i nevinné své sportovce zastupoval na jednáních olympijských bafuňářů a před soudními institucemi.
Stát, který by záležitost s dopingem bral opravdu sportovně, by svou účast na olympijských hrách sám odvolal, dokud se celá věc nevyšetří, nevysvětlí a nenapraví. Sportovec, který by nechtěl svými individuálními výkony podporovat kolektivní, úředně řízenou politiku, by se reprezentace podvodného státu dobrovolně neúčastnil.
Jenže... vrcholový sport, jak jej znám z televize, asi není takto jednoduchý. Zvláště ne v Rusku. Je to celý komplex složitých problémů, které se musejí komisionálně vážit a citlivě diplomaticky rozplétat. V tom se nevyznám, takže bych se do toho nerad naopak zaplétal. Ani nejsem olympionikem, a tudíž se jen obtížně vžívám do situace sportovce, pro kterého vlastní rozhodnutí nejet na olympiádu může znamenat těžkou ránu pro jeho sportovní, tedy profesní kariéru, ale dost možná i zásah do osobního, občanského života, neboť co bychom si o Rusku namlouvali. Tak raději ruským borcům v Riu a Lausanne popřeji mnoho sportovních úspěchů.