Vysokoškolský pedagog a ekolog Pavel Nováček ve svém článku Podaná ruka pašerákům(LN 24. 8.) mimo jiné píše: „Pokud neřízená migrace bude nabývat na síle, život v zemích západní Evropy bude pro starousedlíky stále těžším, především z hlediska bezpečnosti ve větších městech. Možná že také někteří z nich se rozhodnou ‚hlasovat nohama‘ a opustit domov, který jejich předci po generace budovali, a krajinu, již po staletí zvelebovali. Měli bychom být připraveni je přijmout.“ Spíše temná předpověď, ale potěšující slova.
Potěšující proto, že v nich se jeví Česko nikoliv jako země xenofobních potížistů celé Evropy, ale naopak země jisté naděje pro ty, a není jich málo, kdo zatím spíše s rozpaky než s rozhořčením přihlížejí tomu, co se dnes v Evropě děje. Jistě příjemné zjištění, jen si nejsem tak zcela jist, do jaké míry naplňujeme tuto naději.
Jsme zatím opravdu uchráněni devastace částí našich obcí a měst skupinami prý migrantů, nehodlajících ani v nejmenším respektovat pravidla přijímajícího státu a neberoucích žádné ohledy na zvyky svých nových sousedů. Ale to je, upřímně řečeno, spíše dáno mírou relativní sociální „chudoby“, ve které se oproti jiným státům nacházíme, více než aktivitou vládních představitelů, i když ani na tu si, upřímně řečeno, v této věci nemáme důvod stěžovat.
Ale pokud bychom i teoreticky připustili tuto dnes obtížně představitelnou možnost emigrace „evropských starousedlíků“, nabízí se aktuální otázka, nejen jakou společnost by u nás našli, ale především do jaké míry my sami jsme spokojeni s úrovní nejen té bezpečnosti v ulicích, o které autor hovoří, ale obecně s úrovní života u nás. Nepřišli by totiž oni „evropští starousedlíci“ do rozhádané země, mezi občany, kteří hlasitě a zřetelně dávají najevo, že nevědí, co chtějí?
Právní schizofrenie
Dvě třetiny občanů jsou podle průzkumů veřejného mínění spokojeny s politickou situací u nás, a současně se konají statisícové demonstrace proti vládě, prezidentovi a bůhví proti čemu všemu ještě. Horní komora zákonodárného sboru se chystá žalobou bezmála odvolat prezidenta, s jehož počínáním je srozuměna nadpoloviční většina občanů. V případě úspěchu takové žaloby chceme vyvolat situaci, jež, jen trochu to přeženu, předchází občanským válkám?
Na jiném místě téhož vydání LN v článku Mýtus věčného návratu se komentátor Petr Kamberský zmiňuje o výroku předsedy Ústavního soudu, který před časem vyjádřil svoji obavu z nerespektování nálezů tohoto soudu, když řekl: „Velmi se obávám situace, kdy by Ústavní soud v jakékoliv kauze rozhodl a subjekty, jejichž povinnost byla stanovena, by ji odmítly plnit.“ Jistá kultivovanost politické scény snad v nejbližší době nenaplňuje tuto obavu, pokud jde o politické subjekty, ale není tato obava více namístě, pokud by šlo o vztah obyčejných občanů k soudnímu rozhodování? Dobře si ty žaloby rozmysleme. A veřejně je navrhováno, že politik, jemuž důvěřuje nejvíc občanů a který je předsedou politické strany, jež dlouhodobě vévodí volebním preferencím a s náskokem by vyhrála i předčasné volby, má být spolu s prezidentem „hnán uličkou hanby, která má bolet“. Co to vlastně chceme?
Nenacházíme se, pokud jde o práva občana, v jisté schizofrenii? Na straně jedné zbytnělý důraz na individuální práva, jsoucí v kontrastu s veřejným zájmem (bytová politika, odmítání očkování dětí, domácí porody…), a na straně druhé neschopnost tento veřejný zájem definovat a prosadit. Ale svoboda občana není dána jen tím, že je občanem právního státu, ale především tím, do jaké míry je mu umožněno činit vlastní rozhodnutí ve svých věcech právě při respektu a ochraně tohoto veřejného zájmu. A to se nám zatím nedaří...
Takže bychom nejen měli být připraveni na onu budoucnost soužití s evropskými starousedlíky, ale především sami se sebou. Asi to bude chtít vážnou úvahu nad tím, co se to v současné době vlastně kolem nás děje…
LN, 4.9.2019
Převzato z blogu autora s jeho souhlasem
Autor je zástupce ombudsmanky