Noha v nočníku, ruka v guláši – tak charakterizuje lidové přísloví jisté neotesané počínání; lze to nicméně udělat ještě dokonaleji, totiž nohu mít v guláši a ruku v nočníku. Tak vyznívají občas některé počiny pana Jakla; pro publikum to sice bývá zábava, letní čas by však měl nechat na pokoji! Nám, co tu tvoříme reálné hodnoty, je totiž k užitku…

Letní čas stále má svoje opodstatnění a hanobit ho coby nějaké nesmyslné vládní, potažmo evropské nařízení je dětinské. Zatímco zvířata vstávají obvykle se svítáním a uléhají po západu slunce, člověk se po většinu roku probouzí za světla a spát chodí, až je dávno tma, což je poněkud proti přírodě. Geniální americký všeuměl Benjamin Franklin proto spekuloval o úspoře svíček lepším využitím denního světla už v roce 1784 – řešení viděl však spíš ve vstávání a uléhání občanů dříve. Že by se snad na něčem takovém domluvili, o tom si přirozeně iluze nedělal...

S tím, že stejného efektu docílíme prostou společenskou dohodou o posunutí hodinových ručiček dopředu, přišel na počátku XX. století William Willet, avšak dobře míněný návrh začal být v různých zemích realizován až o deset let později. Dnes se letní čas užívá v celé Evropě, v Severní Americe, Rusku a ojediněle v jiných částech světa, neužívá se v Africe a jihovýchodní Asii, ani v Austrálii a Jižní Americe, neboť v tropech jsou sezónní výkyvy délky slunečného dne minimální.

U nás byl letní čas několikrát zaveden a zrušen, jednou fungoval dokonce (v zimě 1946-47) i jako čas zimní, tedy posunutý dozadu. Trvale se až doposud užívá od roku 1979. Dodnes si pamatuji, jak mi tenkrát coby zvídavému mládenci otec vysvětloval, co to přinese za úspory. S tímto vědomím jsem žil dlouhá léta, než jsem tu opakovaně každý rok začal od Jakla číst: „Slyším trapné argumenty. Třeba, že ušetříme za večerní svícení.“ Jak to tedy vlastně s oněmi úsporami dnes je?

Odhaduje se, že na spotřebě elektrické energie se ušetří od května do srpna po jednom, v dubnu a v září dokonce po dvou procentech. Jelikož ale od roku 1996 Evropská unie rozhodla prodloužit letní čas až do října, na podzim se tak u nás v tomto měsíci úspory obracejí v ztrátu, jež smaže, co v září bylo ušetřeno – není tomu tak proto, aby měli odpůrci EU další radost, ale jelikož se pohříchu nacházíme na spíše východnější zeměpisné délce evropského společenství, a tak u nás tma bývá dřív než v Bruselu.

Sečteno a podtrženo, ekonomické efekty sice nějaké jsou, avšak pod hranicí statistické chyby. Přesto v dnešní době, kdy šetření každého pírka nepřísluší už jen dobrým hospodyním, ale nedobrovolně povinně prakticky všem, neměly by se byť jen minimální úspory bagatelizovat. Dobrá však, ponechejme stranou ekonomické efekty, kde není úplně jisté, nula-li tu zejména kvůli tomu nešťastnému říjnu z nuly nepochází, a zeptejme se jinak - co na to sami lidé?

Nejznámějším odpůrcem letního času u nás po dlouhá léta byl pekař Stanislav Pecka ze Sobětuch, zemřelý předloni. Nu, není divu, že zrovna pekař – kdopak asi vstává ze všech nejdřív? Argumenty zavrhovatelů kejklů s hodinovými ručičkami jsou známé: rozkolísání biorytmů člověka, z toho plynoucí špatný zdravotní stav, psychická nevyrovnanost, z toho plynoucí chyby, nehody, zmetky, tedy ztráty, jež mají onen miniaturní ekonomický přínos přinejmenším zvrátit. Je to ale s tou rozkolísaností o hodinu dříve probuzeného spáče opravdu až takové?

Jistě není moc příjemné vstávat najednou v pondělí namísto v šest vlastně už v pět; za okny zase tma jako donedávna. Za pár dnů ale, ještě než opět i ráno bude světlo, člověk sotva už bude o nějakém časovém posunu vědět. I pes si rychle zvykne, vždyť na podzim si ten náš venčení hodinu před budíkem vyžadoval sotva týden. Naopak ale, už nyní se v plné nádheře vyskví blahodárný efekt letního času, totiž krásně prodloužené odpoledne. Náhle bude teď, byť časně ještě zjara, zase možno vyjet si i v pracovní den na kole. A co teprve v létě! I u vody bude možno po práci pobýt, na houby zajít a po večeři klidně třeba ještě na zahrádku. Letní čas je ten nejlepší dárek, jaký mohl stát svému občanovi dát, na pravolevé jeho orientaci nezávisle.

„Přeji každému „hodinu navíc“ odpoledne, když ji tak nutně potřebuje. Tak ať vstává, kdy chce, třeba ve tři ráno. Může být doma po poledni, jestli mu to stojí za to. Ať si fabriky určují pracovní dobu, jak chtějí, ať si tvůrci jízdních řádů hrají a počítají si své grafikony,“ blábolí Jakl, který zjevně na Hradě píchačky nemá, a tak už asi zapomněl, jak to v normálním životě chodí. Mohu jej ujistit, že takové svobodné možnosti tu neexistují ani pro mne, ani pro mého zaměstnavatele, ani pro onu aktivní polovinu Čechů, těch, kteří tuto zemi živí. Pracovat zkrátka musí většina lidí tehdy, kdy ti ostatní. Podle toho fungují spoje, obchody, služby, chod společnosti je synchronizován užíváním společného času – a mimo města, kde je to se všeobecnou obslužností chudší, obzvláště. Navíc, podíl občanů s plnou pracovní dobou je v Česku třetí nejvyšší ze všech zemí EU – více už je jich jen v Bulharsku a na Slovensku. Všichni tito lidé mají díky letnímu času každé jaro, léto a kousek podzimu hodinu života odpoledne k dobru, aniž by to někoho stálo jedinou korunu, pokud už ji to neušetří. A těm, kteří v zimě v létě celé své dny tráví jen mezi čtyřmi stěnami, to přece vadit nemusí…

Franklinova utopistická vize došla tak nakonec přece jen svého uskutečnění – lidé opravdu vstávají a uléhají v létě dříve. Patří totiž k živočišnému druhu, jenž se nazývá moudrým, a tak si svůj čas k lepšímu využití racionálně upravili. Ladislavu Jaklovi navzdory – ale on si začal…