Znárodnění, zdanění kapitálu, socialistické revoluce, pravda o Slánském, vlajka s Leninem, oslava vrahů od železné opony, srpy, kladiva, hvězdy a neochota policie proti tomu zakročit. To byl úterní svátek lásky na pražském Výstavišti.

Syna jsem, v rámci soukromé výuky občanské nauky, vzal s sebou, aby na vlastní oči viděl, kdo z téhle země na čtyřicet let udělal kriminál, kdo tady schvaloval vraždy, zabíjení a ničení lidských osudů, kdo za to nikdy nebyl potrestán a naopak kdo má vcelku reálnou šanci, díky všeobecné demenci a letargii národa, se opět podílet na vládě.

Než se pustím do popisu, musím se omluvit dvěma komsomolcům (dle fotky v Hospodářkách byl jedním z nich jistý Tomáš Kott), že jsem nedorazil k jejich stánku na domluvené vzájemné, jistě v přátelském a nenásilném duchu vedené, focení. Snažil jsem se, ale bohužel nikde nebyl ani on, ani jeho soudruh v tričku s Che Guevarou vidět. Fotografie stánku s Leninem, kde je tuším vyfocen, vznikla dlouho před pozváním. A potácet se příliš dlouho bez přerušení mezi bývalými estébáky, partajníky, hraničáři, lidmi mdlého výrazu a mladými progresivními revolucionáři vyvolávalo trochu pocit, že se se slávistickou vlajkou prodírám kotlem sparťanů.

Zajímavá byla už samotná cesta k Výstavišti, kdy na nás jakýsi stařík vybafl "Hej, jede to na Julia Fučíka?" Žádné prosím, žádné děkuju. Inu, stane se. Tykáme si a oslovujeme se soudruhu… Což ostatně zafungovalo i na samotném Výstavišti několikrát.

Po výstupu z tramvaje hned přišlo zajímavé setkání. Vedle nás si to k fontáně rázoval sám veliký Milouš Jakeš. Je to opravdu symbol doby, potkat někoho, kdo má na svém hrbu takovou zodpovědnost za dobu totality, za veškeré normalizační znásilňování českého a slovenského národa, kterak si to rázuje na lidovou veselici se soudruhy, místo aby hnil v kriminále. Ale bohužel, taková už je doba, kdo by se v minulosti šťoural.

U samotné fontány to vypadalo jak v nějakém rudém skanzenu. V barvách mi to připomnělo mé zážitky, kdy jsem coby pionýr musel stát v Terezíně u pomníčku a poslouchat soudružku Švorcovou, kterak recituje Zpěv míru. Těžko si dovedete představit, jak v dětské duši formuje lásku k jedné straně fakt, že se vám chce pekelně čurat a že nemůžete, dokud ta paráda na pódiu neskončí.

Hned u vchodu transparent mladých komunistů vzývající cestu k socialismu, vedle několik stánků s literaturou typu "Pravda o Slánském", "Paměti Fidela Castra", "Marxismus" nebo oslavná publikace k osmačtyřicátému roku. Podobné příšernosti byly k sehnání často i se slevou, za některé tituly by se nestyděla ani knihovnička zarytého stalinisty.

Obskurních stánků a míst se tam ostatně našlo spousta. Od vcelku vtipného stánku levicových žen (ne, nemohl jsem si odpustit myšlenky na žižkovské ženy, na dopisy kolektivu dělnic ČKD, požadující trest smrti pro Štěpničkovou), přes více či méně militantní mládežnické ultras až po oslavu kovbojů a vrahů od drátů, klubu českého pohraničí. Na jednom z mládežnických stánku visel rudý hadr, ze kterého na účastníky moudře a laskavě shlížel sám Vladimír Iljič Lenin.

Tím vším se procházelo panoptikum prapodivných existencí. Od shrbených dědoušků, distributorů stranických plátků, přes upocené existence s kalhotami vytaženými až pod krk, šťastné že mají levné pivo a ještě levnější párek, nařvané vyšší i nižší stranické funkcionáře, kteří bodře okoloploužící se zdravili "čest!", až po chlapce a děvčata v tričkách s Che Guevarou, ozdobenými plackami s rudými hvězdami, srpy a kladivy a s plamenným, vševědoucím a optimistickým výrazem ve tváři.

Oslovil jsem několik policistů se žádostí, aby zakročili alespoň proti vyvěšenému Leninovi a přemíře rudých hvězd na plackách, protože jsem si představil, jak by asi všichni dováděli, kdyby místo Lenina někdo vyvěsil Hitlera, místo Che Guevary měl na tričku Goebbelse a místo hvězdy měl na klopě svastiku. Ale bohužel. Dobrá vůle zjevně nebyla, odpověď policistů byla "no to se musím někoho zeptat" a tím to haslo. Zřejmě mají oběti komunismu menší váhu než oběti fašismu.

Ostatně, koho to dnes zajímá. Hlavně že je co jíst, lidstvo už jednoho nepřítele v podobě fašistů má a co kdyby se náhodou přišlo na to, že i dědeček/babička/strejda/ten hodný soused si s nimi zavdal. Tak o tom radši nebudeme mluvit a nebudeme do toho šťourat. A ono vlastně tak špatně nebylo.

V tu chvíli už mě ale především zajímalo chystané pásmo projevů a proslovů, které bylo průběžně přerušované jakousi kapelou, která vyhrávala přítomným k poslechu a chytání druhého dechu. Dramaturg oněch hudebních předělů zřejmě projevil smysl pro hodně suchý humor, když soudruhům nechal zahrát písničku, kterou proslavila Yvonne Přenosilová, Boty proti lásce.

Proslovy odstartovala soudružka Semelová, jak jinak než výkřiky o hrůzovládě, hladovějících učitelkách z mateřinek, které Kalousek hodlá okrást o pět tisíc, o agresivitě vlády, o tom, jak strana hodlá podporovat všechny protivládní akce… Prostě klasická úvodní mantra, kterou v podobném duchu přednášejí dnes kdejací vůdci z lidu, odboráři, piráti, socdemáci… Neopomenula se ovšem odvolávat na oběti bojovníků za lidská práva, kteří položili životy za lepší, spravedlivější svět. Jako například na Julia Fučíka, kterého na závěr odcitovala.

Jméno dalšího mluvčího jsem nezachytil, ale podstatná informace byla, když sedící stařenky a stařečky zval na okupaci ministerstva financí 9. května. Představa vyděšeného ministra Kalouska, zdrhajícího před davem rozzuřených berliček a chodítek mi proslunila už tak slunečné dopoledne.

Část proslovů jsem prokecal s chlapíkem, který výlet tam pojal také jako návštěvu obludária, a tak mi myšlenky soudruha Dolejše zůstanou zřejmě navždy utajeny. Zřejmě žádná škoda. Soudruh Grospič mi to bohatě vynahradil.

Dozvěděl jsem se, že normálního člověka nemůže nikdy jeho plat uživit, že je nutné zdanit přebujelý kapitál a banky, což prý je jediná cesta ven z krize. Samozřejmě došlo na klasické "solidární" zdanění bohatých. Snaha soudruhů vrátit zpět slovu "solidarita" příznak povinnosti je opravdu dojemná. Stejně jako u předchozích řečníků došlo na ohánění se lidskými právy a ústavou. A pochopitelně nechyběla povinná dávka připomínek střelby do havířů během jejich boje proti vykořisťovatelům a moci kapitálu. Do školních lavic mě vrátilo vyhrožování válečným štváčům a těm, co neustále zbrojí a vyvolávají ozbrojené konflikty.

Zhruba uprostřed bylo celé pásmo přerušené zpěvem hymny, kdy jsem se neskutečně styděl za to, že ti okolo jsou také občané stejného státu, a uzavřené bylo zpěvem internacionály. To už bylo na mé nervy až moc, oficiální část tím byla ukončena, návštěvníci se začali rozcházet a já už neměl nervy ani žaludek na to si počkat na slibovaná vystoupení mládežníků. Stručně řečeno, bylo mi k posrání z toho, co jsem tam ty dvě hodiny sledoval

Nějak nepochopím to, jak krátkou a selektivní paměť někteří mají. Ohánějí se lidskými právy, popírají zvěrstva padesátých let (už se ani nezaklínají "přešlapy"), div nestraší lidi hladomorem, volají po okrádání a přerozdělování majetků, přitom sami mají na rukou tolik krve, že sebehorší diktátor a fašistický vůdce by jim záviděl. A všichni, co tam seděli a upírali zraky na řečníky, o tom věděli, podporovali to, fandili tomu, dnešní mládežníci mají tolik informací, že není možné, aby byli tak zblblí...

A tuhle žumpu, tohle naprosté dno, jaké mohlo z lidské společnosti vzejít, hodlá volit takové procento českých voličů…

Dodatek: Historie se opakuje, soudruh Filip vystoupil na oslavě pořádané sociální demokracií. Socdem pravděpodobně zapomněla na bohumínské usnesení. To opravdu hrozí, že se sociální demokracie a bolševik vzájemně a nepokrytě podpoří, jako tomu bylo v únoru 48?

Pár fotografií najdete pod tímto odkazem.