Kulaté výročí získání svobody nám zase nastavilo zrcadlo. Žijeme si velmi dobře, užíváme si svobody a snažíme se odolávat všem těm levicově-liberálním výstřelkům, které na nás útočí ze Západu, a fake news z Východu. Mnohé evropské země by nám to záviděly a říkaly si, no vlastně idyla. Ale my tak nějak neumíme vyjít sami se sebou.

Demokracie nám umožnila říkat, co si myslíme, v tom jsme dobří. Nic nám za to nehrozí, a tak jsme až brutálně upřímní. Tak nějak nám však uniká, že i ten druhý má právo říct, co si myslí a co chce. Stejně demokraticky, a není proto padouch a lump. Je jen jiný. Vidí to jinak, žil v jiném prostředí, má jiné zkušenosti. Jednota názorů je vzácná a i když krásná, může trvat jen krátký okamžik ve vypjatých revolučních událostech. Pak jsme zase každý jiný a je to dobře. Jednotu názorů, i když zdánlivou a vynucenou, jsme zažili v totalitním režimu a vedla k rozkladu.

Lidská společnost je dynamická a v dnešní technologické éře tím spíš. Věci a vztahy kolem nás se mění a my musíme přijmout postupně mnoho změn. Často si na ně ani nemáme čas zvyknout a přichází nová změna. To je náročné a může být u slabších jedinců zdrojem neuróz či až psychóz. Mám pocit, že celá naše společnost se stává nervózním pacientem a potřebovala by psychiatra nebo aspoň psychologa.

Že nijak neovlivníme, jestli ligu vyhraje Slávie, Sparta nebo Plzeň, a musíme počkat na další roky, jsme si už zvykli. A stejné je to po volbách. Dopadlo to, jak to dopadlo. Může se nám to líbit nebo můžeme být naštvaní, ale jak říká Jára Cimrman, to je tak to jediné, co s tím můžeme dělat. Většina nějak rozhodla. Rozčilovat se je zbytečné. Nemá cenu demonstrovat nebo osočovat ty druhé. V čem byla chyba? O svém názoru jsme přesvědčili málo lidí. Jak? Ne nadávkami či výkřiky v davu, do kterého přijdou jen lidé ze stejné názorové bubliny, ale argumenty ve věcné diskusi. Demokracie nepotřebuje jednotu, ta jí dokonce škodí. Demokracie však potřebuje toleranci a respekt k jinému názoru. Pak teprve funguje a představuje skutečnou svobodu.

Mám svůj názor a nemusím se bát, že za něj budu osočován, a já také nebudu spílat názoru opačnému. Je prostě normální, že jeden chce něco a jiný zase něco jiného. Někoho vypískat není argument. Demokracie nejde přímou cestou, často kličkuje a je to spíše o pokusech a omylech. Jak řekl Winston Churchill: „Demokracie je nejhorší způsob vlády na světě. Mimo těch ostatních způsobů, co jsme zkusili.“ Když je opravdová, tak je však stabilní a přečká různá úskalí.

Máme se ji ještě co učit. Počítal s tím i náš první prezident T.G. Masaryk a platí to i dnes o sto let později. Jedna generace je možná málo. Přesto na konci tunelu svítí malé světélko. I když se někdo pokouší věci lámat demonstracemi na náměstích, tak to nejsou většinou demonstrace nenávistné s dlažebními kostkami a zapalováním aut jako na Západě a to je dobře. Tušíte, že tento náznak chvály směřuje k projektu Milion chvilek, který oproti létu zmírnil pódiovou agresivitu. I když agresivní transparenty jako vůle davu zůstávají. Celostátní demonstrace, jako ta na pražské Letné, však vzbuzují otazníky, když si uvědomíte, kolik muselo stát velké podium, ozvučení a ty velké obrazovky po celé pláni. Kdo stojí za zdánlivě spontánním vzepětím lidu?

Demokracie to nemá lehké nikde. Když se podíváte, co vyvádějí v USA, aby se zbavili Donalda Trumpa, Britové s brexitem či fanoušci demonstrací Francouzi, tak na tom nejsme vůbec zle. Dílem díky naší povaze či historicky získané nedůvěřivosti. Tak ji ještě doplňme o trochu větší sebevědomí a rozumné objektivní posuzování informací. Budeme se mít nejen lépe, ale budeme i méně naštvaní.