21. prosince došlo na jaderné elektrárně Tomari k požáru. Stalo se tak na bloku odstaveném pro výměnu paliva. Při takové odstávce se demontuje horní blok reaktoru a odveze se na příslušné místo, kde se na něm provádí revize. Po revizi se přikryje plastovou folií, aby se na materiál neprášilo. A právě tato fólie chytla plamenem (od čeho, se ve zprávě nepíše) a jak uváděly media v České republice „zachvátil ji požár“. Vše uhasili pracovníci blízko se nacházející. Protože ale preventivně zavolali hasiče, dostala se tato informace do jejich hlášení a tím do celého světa. Zpráva z Japonska dodává, že nedošlo k úniku radioaktivity. Jak to u zpráv z jaderných elektráren chodí...

V případě Temelína bychom takovou banalitu - i bez zásahu hasičů - hlásili díky smlouvě z Melku do Rakouska. A právě druhá zpráva, o které chci psát, přišla od našich jižních sousedů. Ten samý den jako v Japonsku došlo v linecké chemičce k výbuchu čpavku. Zemřeli dva lidé...

Proč o tom vlastně píši? Protože na těchto dvou zprávách je vidět „citlivost“ médií k různým nehodám a informacím vůbec. Zatímco zprávu o banálním požáru na jaderné elektrárně kdesi v Japonsku přinesla řádově desítka českých novin, o smrti dvou lidí v Linci jsem nenašel jedinou zmínku. O nehodě vím z hornorakouských novin OÖnachrichten.

Kdyby zemřeli dva lidé na Temelíně, vsadil bych se, že do dvou dnů máme zablokované hranice a před branou elektrárny několik desítek demonstrantů, žádajících okamžité odstavení „nebezpečné“ elektrárny.

Mimochodem - když jsme u blokád hranic - těsně před Vánoci mi přišla od jednoho českého podnikatele nabídka, že nám na případnou antiblokádu poskytne svůj nový traktor John Deere. A sehnal by prý klidně ještě jeden. V odpovědi jsem poděkoval a odmítl. Blokády nejsou tím pravým „jazykem“ pro dorozumění mezi sousedy. O tom jsem přesvědčen.

Když jsem se zmínil o možné demonstraci u bran temelínské elektrárny, vzpomněl jsem si, jak jsem před léty šel do práce (ještě před dostavením elektrárny) a na schodech jsem potkal Jihočeské matky, které stály za transparentem. „Přestaňte házet peníze do černé díry zvané Temelín“ stálo tam napsáno. Někde mám i fotku z této povedené taškařice.

A s tímto jejich tehdejším požadavkem souvisí i třetí zpráva, která mě v uplynulých dnech zaujala. Kdo se Temelínem trochu zabývá, jistě ví o investičních nákladech. Zaokrouhleně 100 miliard korun českých. Aktivisté tvrdili, že se peníze nikdy nevrátí, že je to ekonomické fiasko. Dnes je jasné, že se investice vrátí dřív, než opatrně předpokládal sám investor, protože ceny elektrické energie stoupají rychleji, než si kdo myslel.

A to už se konečně dostávám k té třetí zprávě. Je z Velké Británie. Přibližně 20 km od pobřeží, kde vtéká do moře řeka Temže má být postavena větrná farma čítající 270 turbín. Projekt s názvem London Array bude mít instalovaný výkon 1000 megawattů, tedy jako jeden blok Temelína. Větrníky budou zabírat plochu asi 245 kilometrů čtverečních. Projekt vyjde na 1,5 miliardy liber, což je v přepočtu více než 60 miliard korun. A tedy 1,2 krát více na stejný instalovaný výkon, než stál ten proklatě drahý Temelín. Vezmeme-li ale v úvahu, že jaderná elektrárna má přibližně třikrát větší roční využití, než elektrárna větrná (ten poměr může být přibližně 2,5 až 4 krát, záleží na podmínkách), vychází nám na stejné roční množství vyrobené elektrické energie cena 3,6 krát vyšší. Porovnáme-li živostost, u větrných elektráren cca 25 let, u jaderných cca 50 let, dostáváme se v investicích opět dál.

Nemám nic proti větrným elektrárnám, ale říkám si, kde je ta hranice, kdy je třeba využívat vítr a kdy už ne? Osobně bych postavil jednu jaderku a zbytek peněz, což je naprostá většina z plánovaných investic, bych vložil do vodíkového programu. Neboť doprava je velký problém dneška z hlediska exhalací. Anebo takové zateplování budov! Za několik set miliard korun, to by bylo „muziky“. Nebo postavit jaderky za celých 1,5 miliardy liber. Ročně bychom získali 36 krát víc elektriky než z těch vrtulí. A to není zanedbatelné, zvláště dnes, kdy se do Evropy postupně blíží energetická krize.

Kdepak. Budou se stavět vrtule a žádné akce Jihoanglických matek s transparentem o plýtvání penězi se konati nebudou. Naopak se nejspíš dozvíme o správnost této cesty.

Jak je ten dnešní svět podivný. A to nemusíme chodit daleko. Stačí jen, když se podíváme na priority „naši“ Strany zelených, které se dostávají do prohlášení vlády. Žádné rozšiřování hnědouhelných dolů, žádné nové jaderné reaktory.

Blíží se chvíle, kdy si budeme moci každý udělat metr jako na vojně a postupně s každým odstřižením se budeme přibližovat ke dni, kdy se staneme závislými na dovozech elektrické energie, jako je na tom například Itálie. A to, že právě tato „botička“ na mapě Evropy v roce 2003 celá zhasla, není čtvrtá zpráva ze zahraničí. Je to zpráva stará, ale čím starší, tím pro nás aktuálnější. Kupte si metr...

Občanské sdružení Jihočeští taťkové