Vracet se opakovaně k minulému režimu je pro ty, co ho pamatují, únavné a pro ty, co ho už nezažili, pravděpodobně nudné.
Patřím k těm prvním a s lítostí zjišťuji, že dění posledních let mne ke vzpomínkám na minulý režim vrací čím dál častěji. Čím dál častěji se ve veřejném životě potkávám s jevy a tendencemi, které jsem už považoval za mrtvé. Jenže to bylo za časů divoké svobody devadesátých let, kdy mantrou společnosti byla pluralita názorů a pokud by někdo přišel s dnes běžnými představami o politické korektnosti, byl by vypískán.
Proč se mi dnes neodbytně dere do mysli vzpomínka na Národní frontu Čechů a Slováků?
Pro ty, co to nepamatují, a pro ty, kteří udělali dobře a už to zapomněli: Národní fronta bylo sdružení politických stran a později i společenských organizací, které samo sobě uzákonilo, že pouze ono se může podílet na politickém životě státu. Cesta do politiky vedla pouze přes „jednotnou kandidátku Národní fronty“ a protože vedoucí úlohu měla Komunistická strana Československa, tak fakticky přes vůli komunistické strany.
A máme to tu zas. Ne snad, že by nám už vznikla nějaká institucionalizovaná struktura. To ještě ne. Ale v Milionu chvilek pro demokracii je už na ni zaděláno. Tato nevolená struktura se už dere do role vedoucí síly „demokratické opozice“…
V tuto chvíli se vede válka o média. Politické pozice „Spojených kaváren českých a moravských“ jsou slabé i s Milionem chvilek v zádech. Drží si pozice v akademické sféře, veřejnoprávních médiích a v části mediální scény v soukromých rukou.
Ve sféře soukromých médií jsou proto Bakalova a Lukačovičova média ta hodná a média Babišova, Křetínského a Kellnerova jsou od ďábla.
Veřejnoprávní média jsou v interpretaci Spojených kaváren samozřejmě hlasem andělským. Má to ovšem háček a tím je veřejnost.
Veřejnoprávní média mají své rady, které je dle zákona mají v zastoupení veřejnosti kontrolovat. Ovlivnit to, co dané médium produkuje, mohou tyto rady minimálně, ale pro jistotu je třeba, aby v nich seděli jen ti „správní“, spojenou kavárnou prověření.
A tady Spojené kavárny zaspaly. V únoru 2018 byl do Rady ČTK zvolen doc. Petr Žantovský, osoba to zcela zavržení hodná, neb pan docent si dovolil přijmout v roce 2017 od prezidenta Miloše Zemana medaili Za zásluhy a dokonce (ó hrůzo) pravidelně píše do Parlamentních listů.
Chybami se ovšem lidé i společenské struktury učí. Když v září 2018 kandidoval do Rady pro rozhlasové a televizní vysílání Petr Štěpánek, nastal poplach. Osoba úzce spojená s Václavem Klausem otcem byla pro Spojené kavárny zcela nepřijatelná. Byl tu hlavně ten problém, že ho navrhovala nejsilnější parlamentní strana. Hrozilo nebezpečí, že pokud by opravdu došlo k volbě, tento vyslanec pekel bude zvolen.
Řešení se našlo. Rozběhla se kampaň proti tomu, aby vůbec kandidoval. Byla bohužel úspěšná. Část poslaneckého klubu Ano 2011 nevydržela s nervy demonstrace pár stovek křiklounů (to ještě nevěděla, co ji s Milionem chvilek čeká dál) a Štěpánkovu kandidaturu zpochybnila. Petr Štěpánek pak na svou kandidaturu rezignoval.
Vznikl tak hezký precedens – určovat, kdo může kandidovat a kdo nemá ty „správné“ názory, a tak kandidovat nesmí.
A tady jsme u té Národní fronty. Přes ni také neprošel na kandidátku nevhodný kandidát.
Kádrování toho, kdo vůbec smí kandidovat, je oblíbená činnost některých režimů, které nám snad zatím ještě nejsou vzorem. V Iránské islámské republice se touto činností zabývá Rada dohlížitelů a v Hongkongu mají obdobné právo orgány kontinentální Číny - a při troše snahy by se našly i další příklady z řízených demokracií.
Nakonec si Spojené kavárny moc nepomohly, neb v březnu 2018 byl členem téže rady zvolen Ladislav Jakl, další osoba úzce spojená s Václavem Klausem otcem.
Tady se Spojeným kavárnám zabránit kandidatuře nepodařilo. Ladislav Jakl kandidoval za Stranu přímé demokracie (kdo váhá - ano, jde o okamurovce), tedy za stranu, kterou se média spojená s kavárnami snaží vytlačit do postavení disentu. Strana v pozici SPD ovšem neměla proč se bát kampaně médií, která se ji tak jako tak snaží pohřbít.
A doba nám houstne. Volba šesti členů Rady České televize je za dveřmi. Proběhne v situaci, kdy je ČT pod tlakem kvůli neprůhlednému hospodaření a kdy se už ani „korektní“ politici nebojí mluvit o tom, že zpravodajství ČT je mírně řečeno nevyvážené.
A také v době, kdy ředitel ČT Petr Dvořák mimo záznam přiznává, že na to, co dělá jeho vlastní zpravodajská redakce, nemá vliv a ani neví, jak by ho získal.
Ve Spojených kavárnách roste panika. Jasně je viditelná snaha dehonestovat nebo přímo vyřadit z kandidatury osoby, které se zdají zcela nepřijatelné. Na tapetě jsou Luboš Xaver Veselý a Hana Lipovská.
Luboš Xaver Veselý se provinil smrtelným hříchem, když otevřel problematiku hospodaření České televize. Konec konců, tou historkou, jak v Líšnici hledal a nenašel Ústav nezávislé žurnalistiky (dle rejstříku firem tam opravdu v čísle 208 sídlí), si srdce televizních zpravodajců také nezískal.
S ČT spřízněný Český filmový a televizní svaz FITES mu oplátkou udělil anticenu „Zlatý citrón“ za podbízivý způsob moderování. Pokus o dehonestaci moderátora v přímém přenosu České televize ale poněkud nevyšel. Zúčastnění nedomysleli možnost, že se „oceněný“ osobně dostaví k převzetí ceny a přednese „děkovnou“ řeč.
Stalo se a přenos se stal public relations akcí Luboše Xavera Veselého a jeho XTV. A pak to byl ještě hezký trapas pro porotce - doufám, že si ho v tom přímém přenosu v čele s profesorem Vladimírem Justem náležitě užili.
Tak tohle nějak kavárnám nevyšlo.
Pokud jde o Hanu Lipovskou, jde o seriózní ekonomku a vysokoškolskou pedagožku. Těžko jí tedy udělit nějakou mediální anticenu. Ovšem spolupracuje s Institutem Václava Klause a to je horší než lepra.
S Českou televizí spřízněná média na ni nejdříve vytáhla výrok, že nerozumí tomu, proč by měla existovat veřejnoprávní média. A ten výrok padl na Parlamentních listech, což je dvojnásobná hrůza.
Tohle zjištění ovšem nějak nevyvolalo ten správný rozruch. Ono nás, kteří nevíme, k čemu ta veřejnoprávní média jsou, je celkem dost. Kromě toho pokud si tu pasáž s výrokem paní Lipovské člověk přečte celou, má to, co říká, logiku.
Ale nevadí, kdo se dotkne svatého grálu kaváren, zaslouží, aby na něj byl použit ten nejtěžší kalibr. A tak 19 senátorů sepsalo otevřený dopis České biskupské konferenci, aby kandidaturu Hany Lipovské stáhla. Podepsáni jsou příkladní křesťané, známí svou hlubokou pokorou, jakými jsou Marek Hilšer, David Smoljak, Václav Láska, Lukáš Wagenknecht, Jiří Dientsbier ml. ... No, prostě pořád ty známé firmy...
A zpoza kulis je cítit síra z kleriky monsignora Tomáše Halíka.
Vystavili si ten dopis 30. ledna jako petici a dnes (3.2. 2020) pod ní mají necelou tisícovku podpisů.
Ďábelský hlas lidu ale nespí, a tak už 1. února vznikla protipetice, pod kterou je toho času něco přes tři tisíce podpisů. Skoro se chce říci, že se tu dokumentuje, jakou podporu který názor ve společnosti má - tři zatracení na jednoho pravověrného.
Páni senátoři tvrdě přestřelili. Příslušných 19 senátorů zajisté může lobbovat u svých kolegů v poslanecké sněmovně za něčí zvolení nebo nezvolení - to je demokratické. Pokud se ale těchto 19 senátorů pokouší zabránit někomu kandidovat, chce ho ukrátit v jeho právech. To je proti duchu i liteře zákona a především proti elementárním pravidlům demokracie.
Leda bychom zatoužili po řízené demokracii například íránského střihu.
Hanu Lipovskou znal ještě před pár dny omezený okruh lidí, kteří se aktivně zajímají o ekonomii a politiku. Nechci být prorokem, ale dovolím si odhadnout, že se pánům senátorům podařilo dostat ji do širokého občanského povědomí.
Tak nevím, jestli zrovna tohle chtěli.
Dovolím si odhadnout i to, že Česká biskupská konference výkřik pánů senátorů mlčky překročí a Hana Lipovská je po této PR akci na dobré cestě do televizní rady.
Byť tomuto příběhu předpovídám šťastný konec, je to, co se děje, alarmující - alarmující proto, že se skupina zákonodárců pokusila vrátit k manýrám, o kterých jsme se domnívali, že se nám je podařilo na konci roku 1989 zažehnat zvoněním klíčů.
Volit a být volen je základním občanským právem, které nemůže být zpochybněno ničím, natož pak faktem, že někdo má jiný názor na cokoli. Je smutné, že tahle představa přichází do módy a že přichází do módy mezi těmi, kteří se zaklínají starostí o demokracii v této společnosti.
Obzvlášť pokud jde o senátory, neměli by se jen zaklínat. Chránit demokratické zřízení toho státu mají v popisu práce. Člověk by nakonec byl ale rád, kdyby to demokratické zřízení aspoň respektovali.
Uveďme si odstrašující příklad - Jiří Dientsbier ml.
Dnes senátor, ale také bývalý předseda Rady vlády pro lidská práva, bývalý předseda Legislativní rady vlády a ministr bez portfeje - tím vším Jiří Dientsbier ml. byl. Jen demokratem ctícím občanská práva nebyl asi nikdy.
Tato společnost je prý rozdělená. Ano, je. Je rozdělena na mnoho názorových proudů jako každá normální demokratická společnost. To je normální a správné. Demokracie plná občanů s uniformním pohledem na svět je představa z katastrofické science fiction.
Je ovšem smutným faktem, že se toto rozdělení začíná koncentrovat kolem jedné názorové hranice, která odděluje progresivismus a selský rozum. Tím, jak progresivisté tlačí na pilu, směřujeme zvolna, ale stále, ke stavu studené občanské války.
Je pravda, že v tomto stavu se nachází nejen ta naše, ale celá západní společnost. To, že jdeme s globálním trendem, člověka kupodivu v tomto případě netěší.
Hezky nám ta dvacátá léta začínají.