Usnesení europoslanců adresované bruselské eurokomisi, aby „důkladně zhodnotila přínosy a rizika střídání času a případně navrhla změnu nařízení, které ho v EU stanoví“, je bezpochyby krok správným směrem.

Teď jde jen o to, aby rozumné úsilí neustrnulo na půli cesty. Nicméně je to poprvé, kdy existuje reálná šance na zrušení něčeho, co se zdálo být nezrušitelné.

Věc má ale více aspektů.

Zmíněná výzva byla přijata výraznou většinou. 384 : 153. To je příznivý poměr pro odpůrce LČ, k nimž patří i autor tohoto příspěvku.

Jenomže: usnesení přímo nevybízí ke zrušení letního času – viz citát v úvodu článku. Ano, zde se mohou vkrádat pochynosti: co když Evropská komise „zjistí“ že přínosy převažují nad riziky a letní čas nezruší? Máme se této varinaty obávat?

Vnímáno selským rozumem by ke zrušení LČ mělo vše směřovat. Pokud by LČ byl stoprocentně košer a občany EU s jásotem akceptován, nebyl by žádný důvod, aby zmíněné usnesení spatřilo světlo světa.

Jenomže – víme, jak eurobyrokracie funguje. Obavy jsou na místě. Obavy z toho, že naděje, která se zrodila 8. února 2018, vezme za své.

Hovořím o naději těch, a sám k nim patřím, kteří doufají, že LČ zmizí nadobro v propadlišti dějin.

Můžete namítnout: ale co ti, kdo si LČ nemohou vynachválit? K jejich názoru se nepřihlíží?

Odpovídám: přihlíželo se k němu bezmála 40 let! Zaveden byl za minulého režimu, v březnu 1979. Čtyři desetiletí si ho jeho příznivci mohli rok co rok vychutnávat. Co kdyby se teď situace obrátila a čtyřicet let se zase hrálo podle not odpůrců LČ? Bylo by to fér?

Ať tak či onak, osmý únor 2018 představuje důležitý mezník. Mezník naděje.