Jako by člověk v právním písku najednou našel perlu: "Okouzlen jako pokaždé při práci s ústavou a Listinou základních práv a svobod nádherným bohatým jazykem jejich preambulí, polaskal jsem se nejprve se slůvkem vlast v článku 14 listiny. Vybíraje, zda mi lahodněji zní patria či country, volím osobně starší z těchto slov."
Tak začíná menšinové stanovisko ústavního soudce Stanislava Balíka k tzv. evropskému zatykači. Škoda, že loni zapadlo: stylisticky je to asi nejoriginálnější soudní výrok české moderní historie.
Žádná profese stojící na slově a písmu nemá tak ošklivý jazyk jako právníci. Jedině právník se může domnívat, že existuje cosi jako sloveso "zrušovat" (proto se vyhlášky či rozsudky "zrušují", ačkoli lidé nezkažení právnickou fakultou by řekli "ruší"). Slýcháme státní zástupce či předsedy soudů, jak ležérně mluví o "nápadu trestné činnosti" (a nemíní tím, že zrovna vymysleli zločin). Třeba se to ale uchytí: kdysi jazykoví brusiči také nevěřili, že starobylý výraz "jmění" vytlačí nesprávně utvořené právnické slovo "majetek".
I české právnické učebnice bývají - čest výjimkám - stylisticky nečistý suchopár. Protože sám sobě ježek kadeřav, juristům se jejich řeč líbí a vynucují ji také po civilním obyvatelstvu. Běda, kdybyste zaměnili "odmítnutí" a "zamítnutí", "žalobu" s "obžalobou" a "příkaz" za "rozkaz"!

Zrodil se literát?
Proto vypadá Balíkova argumentace proti eurozatykači jak z jiného světa. Z větší části nemluví jako právník, ale jako literát. Tak líčí den v životě Čecha, vydaného do cizí vazby v Evropské unii: "V podvečer se dostavila ledvinová kolika. Díky Monteverdiho madrigalu a několikerému poslechu italského provedení Dona Giovanniho bude možno - než se podaří v den státního svátku navázat kontakt s českým konzulátem - říci italskému lékaři alespoň: Non lasciate mi morire! Domýšleli jsme však, jak to bude s pacientem, který není v Itálii zdravotně pojištěn?"
Není to ale magořina spadlá z Marsu? Kupodivu ne. I na Zemi existují kultury, kde závěrečné řeči advokátů je radost poslouchat, státní zástupci píší svěží články do novin. Třeba angličtí soudci s oblibou užívají parafráze z Alenky v říši divů nebo z Johna Stuarta Milla.

Od soudu do čítanek
V takové kultuře projevu mohou vznikat vybroušené výroky, jaké vstupují do čítanek a citují se i po desítkách let. Jako když člen Nejvyššího soudu USA Oliver Wendell Holmes v roce 1919 použil legendární formulaci: "Ani ta nejpřísnější ochrana svobody projevu by neochránila toho, kdo v zaplněném divadle nepravdivě zvolá, že hoří, a vyvolá tím paniku."
V Česku bychom právní věty, o nichž by se mohlo učit už na základní škole, spočítali na prstech. A literární odkazy? Vždyť už se necitují pomalu ani staří Římané.

Kde elegance nestačí
Což je druhá věc, kterou se Balík vymyká. Hýřivě skáče z Ovidia na Papyrus vezíra Ptahotepa, na studii o Janu Husovi a nakonec přechází do makarónské češtiny s otázkou, zda v dnešní EU "známe each other?". (Text lze najít na webu Ústavního soudu pod značkou Pl ÚS 66/04.)
Stanislav Balík býval advokátem, ba prezidentem advokátní komory. Autor těchto řádek se nemůže zbavit vzpomínky na leden 2001, kdy doktor Balík zastupoval podnikatele a bývalého tenistu Milana Šrejbera, obžalovaného z poškozování podílníků svých fondů.
I tehdy byla jeho závěrečná řeč duchaplná, advokát byl zjevně okouzlen svými sportovními metaforami. Jen na soudkyni to nezapůsobilo; Šrejber dostal pět a půl roku nepodmíněně. Zproštění se dočkal až s novým advokátem.
Podobně lehkého zklamání se čtenář dočká i nyní. Když mělo dojít na zdůvodnění, v čem by mohl být eurozatykač protiústavní, Balík jen odkázal na sušší, ale zevrubnější menšinové stanovisko kolegyně Elišky Wagnerové.
Je radost číst, když soudce promluví novátorským jazykem. A ještě větší radost, když to není samoúčelné.
Buďme ovšem spravedliví, doktor Balík celý svůj rétorický ohňostroj nakonec ospravedlnil pointou, aby v rámci přípravy na jazykové potíže spojené s eurozatykačem zkusil některý tlumočník jeho text přeložit do finštiny, maďarštiny a novořečtiny.

HN, 17.1.2007