29.3.2024 | Svátek má Taťána


SPOLEČNOST: Změnit způsob života

5.6.2021

Covidpasy nás vyvedou z karantény, ale jsou i lákavým můstkem k sociálním kreditům

Myslíte si, že epidemie už končí? Snad ano, ale jistota není. Myslíte si, že se skutečně vrátíme k normálu? Tady už vůbec nelze prorokovat, ale můžete si všímat detailů. A to i osobně.

V sobotu jsem vyrazil s partou na výlet do Českého krasu. Jaro pučí, zahrádky hospod čerstvě otevřené, tak si našinec dopřeje experiment. Ráno se nechá otestovat na covid a získá doklad „negativní“. Po cestě se v hospodě bude hodit. Zapotřebí nebyl, neboť v hospodě nikdo po nikom nic nechtěl. Ale švejkovský přístup (vyhlásit a nevymáhat) nemění nic na tom, že stát přikázal povinnost certifikátu či covidpasu pro vstup do hospod i dalších běžných zařízení. A mně došlo, že držím v ruce svůj sociální kredit, doklad společenské důvěryhodnosti.

Sociální kredity rozvíjí komunistická Čína. Jak praví Wikipedie, je to státní systém hodnocení obyvatel na základě různých aspektů jejich ekonomického a společenského chování. Jak praví jiné zdroje i zkušenost člověka, jenž strávil kus života v komunismu, je to systém dohledu nad obyvateli podle jejich loajality a poslušnosti.

Samozřejmě, že praxe u nás je jiná. Stát nebude kádrovat podle ideové loajality ani odpírat přestupníkům prodej letenek či jízdenek na rychlodráhy (v Číně jich do léta 2019 jen na vlaky odepřeli šest milionů), ale cosi společného tu je. Stát – Čína z ideologických důvodů, Západ z epidemiologických – hodnotí obyvatele podle dokladu společenské důvěryhodnosti. Jinak řečeno, kádrování, na Západě až dosud vyhrazené pro zvláštní profese či situace, se rychle rozšířilo do všech aspektů společenského života počínaje návštěvou hospody.

Teď asi namítnete, že covidová regulace je jen dočasná a zmizí s tím, jak zmizí koronavirus SARS-CoV-2. A i když nezmizí, ale zůstane tu s námi napořád, jak se říká stále otevřeněji, začlení se do plejády jiných virů a bude ohrožovat jen menší segmenty populace (třeba jako virus způsobující chřipku).

Jenže přes to vše pandemie přinesla jeden nemedicínský, leč převratný poznatek: ještě nikdy (v míru) se nepodařilo tak snadno, rychle a účinně změnit způsob života celých společností. Jak tu zkušenost vnímají ti, kteří změnu způsobu života propagují už dlouho a systematicky? Nakolik jsou pro ně covidové regulace inspirující? To nejsou triviální otázky.

Benzin? Baterie? Hlavně auto

Změnit způsob života je heslo sugerující vyhrocenou alternativu: buď změníte způsob života, nebo skončí svět, jak jste ho znali. „Nezměníme-li způsob života, riskujeme život samotný,“ řekl před epidemií generální tajemník OSN António Gueterres. Na klimatickém summitu, kde vystoupil, se k němu přidala i slovenská prezidentka Čaputová a u nás sklidila potlesk.

Jenže tyto apely v sobě skrývají jisté šamanství či taškářství. V praxi se nesoustředí na způsob života, ale na technologie, tedy de facto na uchování dosavadního způsobu života. Prosazují elektromobilitu, aby baterie vytěsnily spalovací motory. Ale způsob života – nárok, že kdykoliv a kamkoliv dojedu svým osobním autem – zůstává nedotčen. Jsou to paradoxy.

Zkuste si tu absurditu představit na známém příkladu. Jedete vlakem z Prahy do Plzně, tedy po trati do Berouna napájené stejnosměrným proudem a dále proudem střídavým. Troufli byste si říci, že při té technologické změně v Berouně jste změnili způsob života? Ale když ono to tak krásně zní, že.

V kontrastu s tím přinesl skutečnou změnu březen 2020. Epidemie vyvolala reakce omezující (někde zmrazující) volný pohyb lidí, měnící chování, potlačující ústavně zajištěné svobody. Poprvé jsme – jako stát, společnost, civilizace – zažili, že změnit způsob života lze rychle, účinně a až překvapivě snadno. A teď můžeme zopakovat tu šťouravou otázku.

Byť epidemie zmizí, jste si jisti, že ta zkušenost leckoho neinspiruje? Že ji nezkusí aplikovat i z jiných důvodů než jen zdravotních? Těžko tu být prorokem, ale za zamyšlení či zkoumání ta otázka stojí. Třeba když si chystáte pořídit covidpas, abyste mohli do ciziny, do hospody, do… no skoro kamkoliv.

Dešťovka za 15 bodů

Možná se teď budou jinak jevit i projekty, jež přišly příliš brzy. Třeba když bavorské město Vilshofen chtělo v listopadu 2019 zavést zelená domovní čísla za ekologické a udržitelné chování. Máte fotovoltaiku? 25 bodů. Máte elektřinu z vody či větru? 25 bodů. Splachujete a zaléváte dešťovkou? 15 bodů. Za 150 bodů dostanete zelené číslo na dům. Připomíná-li vám to čínské sociální kredity, nejste mimo mísu. Tehdy ten projekt neprošel a radnice si musela vystačit s udílením diplomů. Ale jste si jisti, že by neprošel teď?

V Británii navrhoval konzervativní poslanec Tim Yeo, aby každý občan měl „osobní uhlíkový průkaz“, na který by nakupoval benzin, letenky či energii pro domácnost.

Donedávna působily tyto projekty bizarně. Ale v éře covidpasů, sociálních kreditů a průkazů společenské důvěryhodnosti by nás jejich úspěch překvapovat neměl. Či snad nechcete změnit způsob života?

LN, 3.6.2021