S tak rychlým odjezdem českých fotbalistů z dějiště světového šampionátu počítal málokdo. Politici možná trochu (ustavující schůze Sněmovny byla prozíravě naplánována na poslední červnový týden), zadavatelé reklamních kampaní a novináři vůbec. Sotva skončila kopaná, vypukl chaos. Povolební dění zabralo prostor toliko dílčí. Deníkem Právo proběhla diskuse jeho kmenových komentátorů o Straně zelených. Petr Uhl, Jiří Franěk a Martin Hekrdla se vzájemně ujistili, že jim všem jde o hospodářský růst i kvalitu života, k níž ekologická témata patří, na zbylých řádcích se však inspirativně popichovali. Kladem tohoto levicového listu je, že se nebojí polemik mezi vlastními žurnalisty a že je s to třeba i v jeden den přinést ke konkrétní události několik odlišných reflexí. Čtenář pak nemusí mít dojem, že na něj ideologie z novinových stránek doslova kape.

Hospodářské noviny pokračovaly v debatě o (ne)potřebě změny volebního zákona. Politolog Michal Klíma, odpůrce stranického fandovství novinářů i společenských vědců, 28.6. srozumitelně vysvětlil, že „Perpetum mobile neexistuje“ a měnit pravidla soutěže dle dočasných zájmů toho či onoho hráče je nemístné. Jeho kolega Josef Mlejnek jr. sice o den později v Lidových novinách provokativně otevřel otázku takové úpravy volebního zákona, která by eliminovala komunisty, avšak došel k závěru, že „účinek změny volebních pravidel může ve srovnání se záměrem vést k nečekaným, ba ke zcela opačným efektům“. Do třetice zajímavé postřehy k volebnímu zákonu zveřejnil 30.6. v Právu Jiří Koubek. V rámci kritiky volebního inženýrství poukázal na paradoxní skutečnost: stávající systém (který se zrodil za opoziční smlouvy) nahrává velkým subjektům v okamžiku, kdy ve sněmovně sedí na jedné straně středně silní neakceptovatelní komunisté, na straně druhé pak malé partaje, které jsou schopny do koalic vstupovat, leč jejich pozice je uměle oslabována.

Mnohem bohatší pozornost než ústavním teoretikům však média věnovala praktikům s bouchačkou. O cynickém „lesním vrahovi“ Kalivodovi jsme se dozvěděli, že zabil tři lidi, ale v úmyslu měl i vystřílet metro. Soud mu potvrdil doživotí. Vrah televizního střihače Lubina měl větší štěstí: obžaloby z bankovní loupeže jej soud zprostil. Vyfasoval tak třiadvacet let. Příběhy lidí v mezních situacích táhnou vždy víc než politika. Tomu se nelze divit. Jediným konkurentem jim může být zkroušená němá tvář. Jedna se v těchto dnech dotoulala Bavorskem. Informaci, kterou sdělovací prostředky nemohly přehlédnout, Právo 27.6. na úvodní straně otitulkovalo: „Bavorští lovci skolili medvěda-potížistu“. Osud huňáče Bruna nenechal chladným redaktory Lidových novin. První obsáhlý nekrolog, z pera Marka Kerlese, přinesly v názorové rubrice v úterý, druhý ve středečním „Úhlu pohledu“. Jeho autor, Eduard Freisler, si správně všiml, že medvěda zabili, protože se choval jako medvěd. Ve čtvrtek vše shrnula čtenářka LN Jarmila Pospíšilová-Šteflová, když připomněla, že Brunovi šlo jen o žrádlo a sex, což mu mohla dopřát každá zoo. „Proč se nestřílelo narkotizační zbraní, proč hned smrtelnou? Od hosta na této planetě, člověka, to vůči hostiteli, přírodě, není slušné!“ Co dodat? Doba, kdy přestaneme být přísnější na zvířata než na lidi, je zatím bohužel v nedohlednu. A pak že politika nemůže být oddechové téma! Snad jen ti marketingoví mágové by příště měli zapomenout na fotbalové stadiony a reklamou raději oblepovat jednací sály stranických vůdců. Mohlo by to být efektivnější…

Literární noviny 3.7.2006, rubrika Lidové Právo Dnes