Teď v létě je čas výletů a vycházek. Máte-li cestu na Šumavu, vřele doporučuji k navštívení muzeum v horské synagoze v Hartmanicích, v šumavských kopcích nad Sušicí. Vzniklo před několika lety péčí soukromých osob v prostorách synagogy, která zanikla první dny po záboru Sudet počátkem října 1938.

Příběh synagogy a přesněji příběhy lidí kolem ní jsou nesmírně silné. Třeba příběh o tom, jak ještě na podzim 1938, v první dny po pádu československého pohraničí do rukou Němců, si její vybavení rozkradli sousedé, všichni samozřejmě sudetští Němci, jeden z nich si z kamenných desek Desatera udělal schody tak, aby každý, kdo šel k němu domů, na ně musel šlapat. Nebo příběh o tom, jak v Hartmanicích přespávala poslední noc, z osmého na devátého května 1945, před osvobozením Američany ve Volarech, židovská děvčata z pochodu smrti. Pár jich tam tu poslední noc umřelo na vyčerpání, nikdo z Hartmanic nepomohl. Ono to nebyla žádná výjimka, po cestě jich umřelo poněkud více, z koncentráků ve Slezsku jich vyšlo kolem deseti tisíc. Vedli je záměrně oklikami po Němci osídlených územích, právě aby jim nikdo nepomáhal. Američané jich pak v těch Volarech osvobodili méně než padesát. Je to strašlivý příběh Zla.

Mně hodně oslovily zvětšené pohlednice na posterech na stěnách synagogy, jsou na nich obrázky bukolického šumavského venkova, selky tam bosky a v nadýchaných sukních dojí krávy, sedláci s fajfkami zapřahají povozy. Jak jsou ty fotografie ale hodně zvětšené, tak je vidět, že na převážné většině těch krásných a vzorně udržovaných vesnických staveních jsou zavěšené z chvojí upletené hákové kříže. Ti krásní pracovití lidé tam na těch fotkách byli nacisté, minimálně sympatizanti a zřejmě voliči Hitlera. Tedy Zla, třeba i v podobě toho pozdějšího pochodu smrti.

Ty příběhy kolem hartmanické synagogy vedou k zamyšlení, zejména když je člověk dá do souvislostí s dneškem a dnešními příběhy. Hlavně příběh vesničanů z těch romantických fotografií šumavských stavení. Tihle lidé s pravděpodobností hraničící s jistotou volili Henleinovu SdP, tedy Hitlera (SdP byla deklarovanou a přiznanou českou pobočkou NSDAP). V šumavských okresech kolem Hartmanic byla její úspěšnost kolem 90 %, spíš víc, tedy v podstatě krom členů náboženské obce té synagogy a českých úředníků všichni. Udělali chybu. Velkou chybu. Ve volbách. Byli to asi většinou pilní a pracovití lidé, v přímém kontaktu asi i poctiví a čestní, chtěli jen pořádek, právo, jistoty. Svůj hlas dali tomu, kdo jim to sliboval. Nechtěli si uvědomit, že ten člověk, ti lidé, které volili, jim lžou. Nicméně se zřejmě a zřetelně nechali ovládnout Zlem. Nebylo to tak, že nevěděli, kdo je Hitler, informace i tehdy k dispozici byly, oni to nechtěli vědět. A za tuhle svoji chybu byli zrovna ti šumavští a konkrétně hartmaničtí voliči potrestáni – odsunem. Zde se výjimečně stalo, že voliči byli konfrontováni s důsledky své svobodné volby. S nimi si to však odnesli i ti, kteří Hitlera nevolili, tedy zde ti členové synagogální obce. Ti sice byli také odsunuti, to už dříve, ale tak nějak úplně, do pochodů smrti, přestože oni si to svobodně nezvolili.

Extrémní situace vyhrocuje lidské příběhy, my snad tak vyhroceným situacím čelit nebudeme. Ale budeme čelit rozhodnutím svých chybných voleb. Jako společnost jsme již několik velkých chyb udělali – námi zvolení zástupci se velkou většinou rozhodli, zřejmě mylně, významně pozměnit ústavu přímou volbou prezidenta. Většina poslanců a senátorů věděla, že to je špatně, ale doufala, že z toho nic nebude. Následná volba Miloše Zemana také nebyla trefou do černého, jakkoliv se v něm jeho voliči našli či spletli.

To už se stalo a nedá se odestát. Čeká nás však volební rok, který bude dost podstatný pro naše příští osudy, a důsledky naší volby respektive voleb bude mít velký dopad na naše životy. Je dost pravděpodobné, že velká část společnosti bude volit ty, kteří jim budou slibovat pořádek, právo a jistoty. A Zlo už rozhazuje svoje sítě – máme tu už teď z těch prvoplánových populistů Babiše, Janečka a Okamuru, přisluhovače Zla charakterově ztvárněné přímo archetypálně Janem Fischerem, fašistické politiky v podobě kandidujících odborářů a šéfu různých podivných svazů a sdružení zastupující zejména své sponzory. Máme tu už zase desítky procent voličů uhranutých Zlem, co hledají někoho, kdo vymete tu parlamentní žvanírnu a vůbec to tady vyčistí, aby byl už konečně klid a pořádek, a ty, co nebudou poslouchat nebo se nebudou hodit do nových poměrů, nechá někam odpochodovat. Zkusme nedopustit, aby toto dvacetiletí parlamentní demokracie v naší zemi skončilo špatně. Zkusme nedopustit, abychom v naší společnosti nechali zvítězit vládu Zla, jako se stalo v Hartmanicích od doslova prvního do posledního dne, kdy jim to dějiny dovolily. Zkusme nedopustit, aby s námi se všemi pak, vlastně po právu, náhodou někdo pěkně nezametl, jako se to stalo všem těm šumavským Němcům…

Na závěr zkusím i něco pozitivního: Hartmaničtí nebyli všichni jen takoví jako ten dobrý muž, co si dal desky Desatera na práh domu, toho ostatně boží mlýny semlely dost rychle – narukoval do armády a zůstal už někde u Stalingradu. Někdy na přelomu devatenáctého a dvacátého století se odtud do Ameriky vystěhovala rodina nějakých Schwarzkopfů, jejichž vnuk je (tedy velmi pravděpodobně je, abych se nedotkl pečlivých historiků) generál Norman Schwarzkopf, velitel operace Pouštní bouře v Kuvajtu a Iráku.

Tak ať si z těch příběhů hartmanické synagogy vezmeme to lepší!

Zveřejněno se svolením autora a revue Pravý břeh