ČSSD čelila mnoha ostudným kauzám svých vrcholných politiků, vytvořila živnou půdu pro prorůstání zločinu do politiky. Oživila v lidech reziduum padesátých let – majetkovou závist. V trapné podobě závist předvedla při pronásledování Oldřicha Kinského a jeho právního zástupce, které jako vesnická drbna pomlouvala i v zahraničí a škemrala o informace ve světě i prostřednictvím tajné služby. Skutečně „státotvorné“ zadání pro špiony.
Pan Paroubek poté, co padesátkrát změnil názor, vychválil ČSSD za vysoký růst reálné mzdy za její vlády. Zamlčel však, že po započtení dluhu žádný růst mezd nebyl. Že dluh vznikl dokonaným trestným činem konkrétních osob, které slíbily a pak poskytly úplatky voličům v ohromných objemech. Zadržováním nájemného v bytech motivovaného závistí vůči vlastníkům blokovala vláda levice mobilitu a podporovala nezaměstnanost. To činila i dalšími promyšlenými cestami.
Téměř po sedmdesáti letech několika obměn totalit se objevil před dvěma lety svobodný předseda vlády nezatížený mocichtivostí, vyjadřující se ano a ne a neměnící názory jako na obrtlíku, obklopený vyrovnanými kompetentními ministry využívajícími beze studu nejlepší odborníky, kteří se pustili do přetěžkého boje s pozůstatky komunistických a socialistických reziduí. Kteří ze dne na den začali poskytovat lidem to, co jim socialisté slibovali, ale o co je připravovali.
Z osmi procent nezaměstnaných za ČSSD bleskově pan ministr Nečas zajistil pokles cestou pro skutečné ekonomy běžnou - tedy masovým snížením úplatků poskytovaných v minulosti milovníkům nicnedělání ve prospěch posílení státního rozpočtu na jiné účely. Najednou je nezaměstnanost pod pěti procenty. Mnoha tisícům lidí dal dar nejcennější – práci, jejich dětem a celým rodinám dodal důstojnost a prestiž. Prudce se snížil počet lidí, kteří zneužívali po desetiletí nemocenskou v prvních dnech.
Odvážný ministr Julínek velmi rychle vnesl racionalitu a pořádek do chaosu pěstovaného jeho předchůdci a okamžitě se objevil výsledek – úspory. Typickým příkladem solidarity, o které socialisté jen mluví, jsou drobné poplatky u lékaře. Uspořily miliardy, které s poplatky samotnými umožňují léčit například těžké onkologické pacienty v míře dříve nemožné.
I další ministři začali s racionalitou a úsporami. Okamžitým snižováním zadlužení jsme se stali věrohodnými pro investory i spojence.
Dva roky působící novou vládu i jejího předsedu historie označí za nejodvážnější a nejkompetentnější za posledních devadesát let.
Jak se to porovnává s tím, že současné volby do senátu a do krajských zastupitelstev vyhrála s drtivou převahou ČSSD a levice jako celek? Jak je to možné, když někteří tvrdí, že byl před devatenácti lety poražen komunismus v zemi? Jak je možné, že voliči podpořili ty, kteří je okradli, a fackují ty, kteří za ně platí dluhy? Proč volí stranu, která dluží doktoru Altnerovi 20 miliard a brutálně ho zastrašuje, aby je nemusela platit?
Odpověď samozřejmě existuje. Poslední vláda od počátku chodí po minovém poli s desítkami nášlapných min. Pokusme se některé kladeče těchto min identifikovat.
Je třeba předeslat závažný fakt. Dopady ekonomických a politických rozhodnutí se projevují s velkým zpožděním a jejich podstata je vždy nejméně o řád složitější, než ji jsou schopni pochopit levicoví politici. Potřeba splácet jimi vytvořené dluhy ve formě úplatků voličům se jako vlna tsunami přivalí až u nástupnické vlády. Pan Clinton prosadil v Kongresu v roce 1997 zákon, který bankám vnutil levicově populisticky motivovanou povinnost poskytovat měkké půjčky a další zákon účinky této povinnosti ještě posílil. Nastartovalo to bublinu, která až letos praskla a svět musí vynakládat obrovské prostředky, aby zabránil dalšímu šíření krize. Smrt Američanky, která nedávno spáchala sebevraždu, když nemohla v nových podmínkách splácet dům, jde na vrub tomuto dávnému rozhodnutí. Clintonovi lidé už delší dobu radí ČSSD a kladou nám doma kukaččí vejce stejných levicových podrazů. My přesto nadáváme i těm z Rusů, kteří u nás poctivě investují a přispívají k rozvoji kapitalismu.
Musíme při argumentaci zjednodušovat. Hledejme jen klíčová rozhodnutí, milníky, jejichž dopad dnes vybuchuje naší vládě pod nohama. Začněme činy nových králů, kteří po roce 1989 převzali zemi. Hlavní byli tři a každý na sebe strhl pozornost příslušné části davu, který byl zvyklý spokojeně mručet pod mnohaletou kuratelou jediné vládnoucí strany. Tři oddíly pak nadlouho tvořily ostře vymezené fankluby pánů Havla, Klause a Zemana.
Tito králové převzali zemi zaneřáděnou, jak to svět poznal už u jejich předchůdce Augiáše. Augiášovy chlévy dostal za úkol vyčistit Héraklés. Pokud by si Héraklés místo kydání sedl na hromadu hnoje, nic nedělal, tvářil se vítězně a očekával ovace, díky a ceny, dodnes by se dochovalo spojení „přiblblý úsměv Hérakla sedícího na hnoji“. Nám se ale pro naše krále hýkající uspokojením z výsledku jejich trestuhodné nečinnosti při demontáži starých pořádků přesně takové spojení nabízí.
Tři odmítači vyklizení Augiášova chléva od hnoje včetně mnoha jejich spolupracovníků, ti všichni byli obdařeni velkou dávkou sebestřednosti a naivity. Jako správní kapitání měli loď zamořenou komunismem opustit jako poslední, učinili tak ale mezi prvními. Lhali, když tvrdili, že se změnil režim. Všichni přispěli ke konzervaci bolševických manýrů, bolševického práva, měli podíl na posílení starých pořádků. Chovali se jako samobozi. Nechali se chválit a dekorovat po celém světě od těch, kteří netušili nic o pravém stavu věcí. První bůh převzal majetek a nechal ho od estébáků zhodnotit, zatímco velké množství restituentů bylo znovuokradeno a mnohým, třeba emigrantům, byly restituce zapovězeny. První těžký úder demokracii ještě před jejím porodem uštědřil, když, podle Josefa Mašína, vyměnil národ za pana Čalfu již čtrnáct dní po 17. listopadu. Můj největší vzor, obrovská autorita – ta se tehdy rozpustila jako cukr v čaji.
Již od té chvíle platilo, že sametová revoluce je stejný oxymóron jako suchá voda.
Triumvirát egodeistů devadesátých let přispěl ke konzervaci komunismu v nás a kolem nás a byl katalyzátorem jeho dalších mutací. Všichni tři prokázali nulovou odvahu při uplatnění své mimořádně silné formální autority proti marastu, proti tupému přežívání „šedé zóny“, přispěli k tomu, že si společnost zvykla na další pokles morálky. Zbaběle spoléhali na to, že národ téměř nemá ponětí, jak by skutečná změna měla vypadat. Proto také se lidé nechali opít rohlíkem a věří tomu, že ke změně došlo.
Vzhlížitelé k těmto egodeistům naletěli na lákající hlas jejich syndromu předčasného vítězného ryčení.
Ekonomická reforma jako nutný předpoklad základu demokracie založené na pevném právním řádu s rychle vytvořeným jasným nezpochybnitelným vlastnickým rámcem a početným a rychle se rozvíjejícím středním stavem nikdy nezačala. Zažili jsme naprostý chaos, během krátké doby v hospodářském systému nesplacené závazky dosáhly stovek miliard, stamiliardy byly vyvedeny z bank, podniků, majetkových fondů. Na většině plochy země místo zákony stanovených restitucí zemědělského majetku byl majetek znovu ukraden, stovce tisíc rodin stát dluží deset miliard korun, vzniklo minimum farmářů voličsky patřících do středního stavu. Gottwaldovo okradení sedláků bylo místo nápravy o řád vylepšeno přesunem z vlastnictví společenského, tedy nikoho, do soukromých rukou převážně spojených s bývalou mocí. Minimalizovaná, na několik let prakticky zastavená dotační podpora zemědělství, přinesla rychlou pauperizaci venkova, na mnoha místech nezaměstnanost, pokračování úpadku druhé poloviny dvacátého století.
Další těžký úder dostala demokracie v podobě křivácké oposmlouvy, když v ní byla vyměněna za osobní záchranu pana Klause před lynčováním po prohraných volbách v roce 1997. V následujících deseti letech měl pak u nás organizovaný zločin největší ochranu na světě. Pod ochranou opoziční smlouvy, dalšího oxymóronu.
Byl jsem obětí tohoto zločinu a na stranu pachatelů posílených policií, státním zastupitelstvím i soudy se postavili oba prezidenti, dlouhá řada ministrů a paní Nejvyšší státní zástupkyně Benešová. Třináctiletý teror ještě nepřestal. Mnoho sil mě stálo zbavit se sedmi účelových křivých obvinění podaných v zájmu zakrytí zlodějských orgií s bolševicko-estébáckým pozadím. Nezajímají mě pachatelé ani jejich ochránci. Dal bych každému korunu, ale tolik jich nemám. Na tři mé podněty reagovala paní Benešová směrnicí, podle které se musela upozornění na trestnou činnost státních zástupců odkládat. Byl to rozhodující příspěvek k založení justiční mafie a další z tvrdých direktů demokracii.
Direkty demokracii mají drastičtější dopad než vlastizrada, a zaslouží proto větší tresty. Je třeba je zapracovat do trestního zákona.
Ochrana hospodářských zločinů byla masová. Rozpouštění bezpočtu policejních týmů, práce policistů a státních zástupců na objednávku byly běžné.
V takových podmínkách nemohou ani sebelepší soudy přispět k dosažení spravedlnosti. Naše soudy navíc nejsou sebelepší. Soudci v devadesátých letech soudili hospodářské kauzy, i když v komerci neměli vzdělání ani praxi. Oni vlastně ani do té doby nic nerozhodovali, o rozsudcích bylo před rokem 1989 rozhodnuto předem a jinde. To, kde jakési povědomí o komerci bylo – na obchodních soudech - bylo účelově zrušeno. Naši soudci v nové době byli jako neplavci hození do vody. Navíc měli přetěžkou pozici a rozhodnutí odkládali, báli se rozhodovat v atmosféře honů na čarodějnice a brutálního dopadu pokleslé politické kultury na veškerý život. Orientovali se jen v nejjednodušších věcech. Ekonomické problémy a zločiny však obsahují řadu parametrů zobrazitelných pouze sérií vektorů. Není divu, že ten zlomek kauz (z těch, které všechny měly skončit u soudu), které se nakonec k soudům po zdržovacích peripetiích dostaly, byl dále zdržován. Avšak není-li spravedlnost rychlá, není vůbec žádná. Z toho také plyne, že kdo kradl dostatečně rychle a ve velkých objemech, byl a je nepostižitelný. V takových podmínkách spravedlivý rozsudek prakticky neexistuje a pokud se objevil, pak jen díky náhodě potvrzující pravidlo.
Nesetkali jsme se nikdy se situací, kdy by historici nebyli schopni vystopovat minulost. Dovídáme se mnoho detailů o padesátých letech, která byla zakryta mlhou, a předchozí režim měl zájem fakta z té doby utajovat. Přesto existuje bezpočet dokumentů, soudní spisy a další. Ocitli jsme se však v odlišné situaci. Chaos dlouho zakrývaný oposmlouvou za sebou zanechal spoušť, zametaly se stopy, mizí kvanta dokumentů, v mnoha případech už nikdy nerozeznáme pachatele a oběti. Nastalo přerušení historie, „konec historie“. Ovšem konec skutečný, na rozdíl od vyfabrikovaného Konce historie Fukujamova. Pachatelé srovnatelní s vrahy doktorky Horákové nikdy nebudou souzeni, on se o nich ani nikdo nedoví. Jedna z nejděsivějších „inovací“ nové doby.
Náš pan prezident se před rokem sešel v Belfastu s Martinem McGuinessem, dnešním vicepremiérem Severního Irska, podle historiků mužem zodpovědným za smrt stovek lidí. Dnes připomíná profesora před penzí v Severním Irsku, které prošlo po třicetiletém krveprolévání neuvěřitelnou proměnou. Může být pro nás vzorem, jak vybřednout z všeprostupujícího zločinu.
Bohužel, je liché jakékoli pozitivní očekávání v tomto směru. Náš pan prezident je sice skutečným profesorem před penzí, ale přispěl k tomu, že po masovém rozkradení pokračují orgie totální korupce v zemi. Proti utajeně působícím teroristům v Severním Irsku stála zdravá tradiční anglická demokracie. U nás proti korupčnímu propletenci moci nemá kdo stát, jiná moc neexistuje.
Po identifikaci kladečů nášlapných min bude ještě třeba pomoci při jejich odstranění. Odstranění min. Pokud jde o kladeče, stačí, abychom na ně zapomněli. Jsme v zemi s velkou zodpovědností, s velkými možnostmi a ambicemi, se schopnostmi ekonomického tygra, s bezpočtem vynikajících podnikatelů a manažerů a povinností konečně po sedmdesáti letech se přestat stydět za vykořeněné sebevědomí a začít s cestou k demokracii. Jako nesebevědomí a tím pádem nesvobodní jsme ještě nemohli absolvovat žádné svobodné volby, zkusíme to příště.
Bohužel, min je příliš mnoho. V posledních dnech jednu za druhou kladou ti z představitelů vládní ODS, kteří se odhalili jako nikoli obhájci stranických principů, ale z principu mocichtivci. Tito zbabělci se hned spojují s těmi populisty, kteří zneužili před volbami zdravotnické poplatky a spolu s nimi chtějí, aby několik miliard z nich vytvořených úspor bylo opět odňato nejpotřebnějším, především onkologickým pacientům. Obojí zbabělí asociálové předstírající službu lidem. Popírající, že cesta k prosperitě, tedy ekonomická pravda, je jen jedna, a to nikoli ta jejich. Je pro ODS ostudné, když se jako zcela nekompetentní v této chvíli ukazuje i předseda Senátu Přemysl Sobotka. Pokud by byly akceptovány jeho názory, má v něm ČSSD obrovskou oporu a vítězství zajištěné na mnoho let dopředu.
Rychle roste počet otylých mezi námi, neklesá alkoholismus, kuřáci s nádory na plicích, narkomani, rodiče týrajícící děti, korupce a okrádání. Je to normální, vždyť násilí i sebeničení máme zakódované z milionů let života zvířecích předků. Na této přímočaré sebevražedné poživačnosti jsou založeny pohádky levicových politických parazitů.
Proto budu vždycky podporovat trend Topolánkovy vlády, který nezneužívá zvířecích pudů a oslovuje svobodného a důstojného člověka. Toho Topolánka, který je vyprázdněný ode všech narcistních ješitností, touhy po osobní moci, populistických křiváren na voličích, blábolení o pravdě a lásce a impotentního filosofického žvanění na fórech. Zato plného odhodlání a tahu na správnou branku. Po dlouhé době muž ve vysoké politice, který je příkladem pro čestné, dynamické a tvořivé. S politikou, která, na rozdíl od levicové politiky, přináší blaho každému voliči levice.
Osobně prožívám nejkrásnější období života, do kterého se rodí nová a nová vnoučata. Věřím, že období totalit a nemužů v politice bude brzy za námi a má vnoučata čeká konečně skutečná demokracie.
Autor je ekonom