Někdy si vzpomenu na „přátelskou besedu“, které jsem se zúčastnil za doby mého ročního pobytu v Horšovském Týně coby student střední školy, tehdy SVVŠ. Psal se rok 1965 a akci zorganizovali funkcionáři okresního výboru, organizovaná byla pod lákavým heslem „Strana hovoří s mládeží“. Pro později narozené: strana znamenala, samozřejmě a ne jinak, KSČ.
Byla to pro některé z nás středoškoláků zajímavá příležitost upřímně, jak nás soudruzi nabádali, projevit svůj názor. Vyzývali k otevřenosti, prý ať se ptáme na cokoliv, co nás pálí, ať se nebojíme, oni jsou otevření, chápaví, otázek se nebojí. Většina spolužáků apaticky mlčela. A tehdy já, a přidal se ke mně nějaký Pepík Hauserů ze Staňkova, oba šestnáctiletí smradi, jsme soudruhům položili sebevražednou otázku, zda si myslí, že je v Československu svoboda slova. Odpověď byla jasná, to je, že ano, ale… taky jsme jim dost odporovali. Beseda proběhla, my bláhoví jsme se až dodatečně dověděli, jak za nás musel ředitel a pedagogický sbor potom zabojovat, abychom nebyli ze studia s okamžitou platností vyloučeni, hájili nás, že jsme mladí, nezralí a podobně. Když si na to vzpomenu, ještě dodatečně posílám těm hodným lidem ze školy díky.
Svoboda slova, to je stále to, oč tu běží. Uplynulo hodně vody od té přátelské besedy zmíněné na začátku, před třemi desetiletími se svoboda, včetně volnosti projevu, vrátila. Ale opravdu?
Ještě dobře si pamatuji na atmosféru počátku devadesátých let. Například si vzpomenu na situaci na úřadě, kde moje manželka žádala o československé státní občanství, ale v příslušném formuláři byla stále kolonka „Váš vztah k socialistickému zřízení“, a já, k obrovské úlevě rozpačité zmatené úřednice, nabídl, aby se to přeškrtlo a nahradilo „k demokratickému zřízení“. Šťastnější obličej než u té starší dámy jsem pak dlouhou dobu nespatřil.
Vzpomínám na euforii v devadesátých letech v médiích. Vzpomínám na krásný pořad Radiofórum, který se vysílal po 17. hodině na Radiožurnálu naživo. Telefonáty, zcela bez cenzury, uvozené samozřejmě paušálním pochopitelným prohlášením, že redakce neodpovídá za jejich obsah. Ty byly někdy pravda na hraně vulgarity nebo přihlouplosti, ale živé, věrohodné. Nezapomenu na nějakého pana Kryšpína, který se tam sveřepě vtíral svými neomalenými příspěvky, ale zato to bylo opravdu autentické, obecně byl přínos volajících posluchačů často zajímavý a mnohdy zábavný.
Tak to časem, kdy předchozí svazácky pokorné hlásné trouby v rozhlase pochopily, že už není zapotřebí takovou součinnost posluchačům poskytovat a vůbec - vždyť bylo únavné nepřipraveně čelit nečekaným otázkám. A tak to Radiožurnál jednoho krásného dne, asi v rámci zkvalitňování služeb posluchačům, vyměnil za Dvacet minut většinou nekonfliktních rozhovorů s pozvaným hostem, a taky za přispění předchozích, neboli dobře vybíraných, telefonátů a SMS od posluchačů. Už si skutečně nepamatuji přesné datum. Živá vysílání s telefonickou účastí postupně atrofovala do přání písniček k narozeninám a svátkům, k vyjádření trošky toho „božího požehnání“ babičce, tetě, švagrové, sestře… i tak mám trochu podezření, zda se nejedná o byť jen o pár minut předtočené vysílání. Technicky žádný problém. Co kdyby v přímém telefonátu někdo narušil klid k práci v redakci nebo probůh ve společnosti?!
Dalším úskalím umožnění svobody slova je to, že právní stát se už téměř docela transformoval na stát právnický, demokracie na advokatokracii. Z toho důvodu se stal kdejaký, třeba z legrace myšlený žblept žalovatelným.
Svoboda slova však paradoxně existovala vždy. Nikdo jí nemohl a nemůže zabránit. Otázkou ale byly vždy následky. Ve svobodné zemi je svoboda slova, ale, jako svoboda obecně, především zodpovědnost.
A že cenzura není? Ona byla, je a bude vždycky, jde jako u všeho o její prostředky a cíle. Nejsilnější a nejúčinnější je vnitřní kontrola sama sebe. Je přirozené, že se většina lidí nechce vyjadřovat vulgárně, ale taky se vyhýbá i jiným, třeba zbytečným, komunikačním přešlapům.
Dnešním hitem je u většiny médií nepouštění jedinců s nepohodlným názorem ke slovu, vyjadřovat se mohou dle libosti, jen je pak málokdo zaslechne.
Filtrování informací na internetu je opravdu zcela speciální a problematická kategorie, viz třeba její výstižná charakteristika na Wikipedii. S komunikací na internetu je to fakt těžké. Absurdní je taky představa agentur pro uvádění internetových příspěvků na pravou míru u celosvětové sítě, tedy u média s téměř nekonečnou spletí toků informací a často s anonymními přístupy.
Racionální příjemce dokáže rozlišit bludy, např. vyhledáním více nezávislých solidních zdrojů o zprávě, všeobecnou úrovní orientace apod.
U Neviditelného psa si cením, že publikuje mnohdy protichůdná stanoviska, umožňuje co nejširší spektrum názorů na dané téma. Výjimkou nejsou dokonce ani ostré polemiky s šéfredaktorem. A když někdy kouknu do diskuzí, nezdá se mi, že by v redakci úřadoval nějaký regulovčík.
Jediným zklamáním pro mě byl z NP stáhnutý příspěvek (ne tedy můj) na kontroverzní téma poodkrytí svatozáře z oficiálního idolu našich dějin, v září 2016, ale asi jsme si my čtenáři ani nedovedli představit sílu té protikanonády. Proti větru se plivat dá za cenu ušpiněných úst, proti vichřici už ani to ne.
Cenzuru na internetu zná asi každý. Otřepané téma, které je předmětem dlouhodobých snah EU, myšleno tedy snah ji posílit.
Já chci popsat své osobní zkušenosti s pečlivým dozorem na Seznamu. Chodím tam po ránu pro každodenní Novinky – pravda, různé úrovně faktičnosti a aktuálnosti. Natolik jsem poklesl na své úrovni, že se tam občas, to zase většinou před spaním, pouštím (stejně jako sem tam na Neviditelném psu) na chvíli do diskuze. Dokonce někdy pokládám některé vtipné diskuzní příspěvky za přínosnější než vlastní článek. Občas napíšu něco víceméně pro zábavu, nikdy vulgárně, a tvrdím, že jsem taky nikdy neporušil novinkové smluvní podmínky (logické, a na jejich dodržování mají svaté právo).
Z diskuze mě vyblokovali za příspěvek k článku, který informoval, jak tři muslimští „hrdinové“ uřezali hlavy třem evropským mladým turistkám někde v Arábii. Napsal jsem něco v tom smyslu, že takto se nechovají ani zvířata (jak se říká, vlastně jsem faunu urazil). Vyloučili mě z diskuze navždy (vlastně na doživotí) a na mou následnou „žádost o amnestii“ odpověděli, že mi ji nedají, protože jsem lidi přirovnal ke zvířatům.
Nezávisle na tom po čase vloni změnili SW, v tom smyslu, že již nedávají zpětnou vazbu, ani není v záznamech stopa v podobě viditelné poznámky, že „tento příspěvek byl smazán redakcí, protože porušoval pravidla diskuze“. Není tam prostě nic, jen pro vás zpráva „Váš příspěvek byl zablokován“. Čtenáři nepřijde ani žádný email s jeho hříšným textem coby zdůvodnění a připomnění, za co soudruzi, za co(?). Nic. Takto rafinovaně to dělají. Zmizení textu beze stopy.
Chybička se ovšem vloudila. Po upgrade softwaru mi tento nějak dal milost a účet mi obživl.
Tak jsem tedy opět tak hluboko klesl a párkrát to zase vyzkoušel.
Poprvé mě zablokovali za reakci na zprávu, že náš nejlepší vakcinolog Ing. Babiš navrhl aplikovat o jednu dávku očkování z lahvičky více.
Můj (asi ne moc vtipný) příspěvek do diskuze byl: „Není to málo, Antone Pavloviči?“
Bum: týden dištanc.
30.12. jsem reagoval na kritiku únorových lyžařů v Itálii z klávesnice nějakého čtenáře: „Tak podle vás, pane, kdyby nebylo té lyžovačky, byla by ČR selankovým bezkovidovým ostrovem uprostřed Evropy?“
Bác: jeden den dištanc.
A ještě sofistikovanější způsob: Čtenář odešle příspěvek, cenzor na něj koukne, nelíbí se mu, simsalabim, a nikde nic není, ani zpráva autorovi. Jako 2. ledna t.r., kdy jsem chtěl čtenářku, která byla z počtů zasažených covidem-19, uváděných na Seznamu v podivné struktuře, poněkud zmatená, uklidnit slovy: „Hlavně se nelekejte toho počtu úmrtí. Seznam uvádí každý den to číslo 2 až 3 x větší než MZd.“ Poznámka: Můžete si zkusit porovnat se stránkami MZd.
Jasné je, že tihle cenzoři si v systému dělají černé puntíky u jednotlivců, kteří jsou potížníci, snad „nad jejich síly“ nebo co, jinak si to neumím vysvětlit. Představuji si je jako studenty-brigádníky, kteří, v dnešní době určitě z domácí kanceláře (pro vysvětlení home office), bedlivě číhají na slova nebo myšlenky již předfiltrovaného textu. Je mi jich líto, ta činnost musí opravdu hodně křivit charakter.
Přihlášku do diskuze jsem zkraje musel, tomu rozumím, autorizovat na CzechPointu uvedením bydliště, jménem, příjmením a ověřeným podpisem. Veškeré právní důsledky jsou tedy adresné, to beru. Taky bych souhlasil s automatizovaným filtrem vylučujícím třeba vulgarity, i když se tyto dají do obsahu propašovat, se zpětnou (automatizovanou) vazbou autorovi, aby příspěvek přeformuloval, pokud chce, jinak nebude zveřejněn.
Nevím, jakou právní sílu má uvození diskuze upozorněním, že redakce neručí za příspěvky (čtenářů, posluchačů atd.). Snad by to byla cesta.
Veškeré ostatní regulace přispěvatelů, kteří jsou z hlediska právní odpovědnosti dohledatelní, nejsou nic jiného než cenzura, která je podle článku 17 Listiny základních lidských práv a svobod, oddíl druhý, politická práva, nepřípustná! Nejsem právník, chápu, že soukromé subjekty mají moc nad vlastními médii, ale tu nemohou uplatňovat podle mého názoru obdobně, jako třeba hoteliér nemůže odmítnout hosta, který se jinak chová slušně a nekonfliktně, z důvodu, že třeba patří do jiného politického mančaftu nebo má jinou barvu pleti.
Z Novinek se asi odhlásím. V tom případě oni slibují smazání osobních údajů. Tomu prostě nevěřím, kdybych si za nějakou dobu zřídil účet znovu, nevěřím, že černý puntík u mé identity nezůstane.
A tak krocení svobody slova začíná od banalit..
Převzato z Rebelant.blogspot.com se souhlasem autora.