Možná zvažujete, zda byste mohli, měli, dokázali poskytnout přístřeší uprchlíkům. Zde je seznam několika věcí velkých i malých, se kterými nutno počítat.
Všechno bude jinak, než jste zvyklí.
Bude otevřeno tam, kde se má zamykat.
Všude se bude svítit, v noci i ve dne.
Teplá voda poteče proudem tam, kde by stačila studená nebo žádná.
Koberečky v záchodech budou stále shrnuté, a to vždy tak, aby se nedaly otevřít dveře.
Zásuvky budou obsazené nabíječkami na mobily.
V kuchyni se nevyznáte.
Lednička bude plná věcí, které jste dosud nepotřebovali, možná ani neznali. Nebudou tam věci, se kterými jste najisto počítali.
Děti budou všude. Budou i křičet a hádat se. Oblíbí si nemožná místa. Budete je přeskakovat mezi dveřmi, na schodech, nastelou si polštáře na nejužší chodbě.
Nanuky z mrazáku budou bleskově mizet.
Budete mít pocit, že ve svém postavení by uprchlíci měli být chudší, smutnější, skromnější.
Budou mít chytré mobily, budou se smát.
Jejich první starostí bude připojení na Wi-Fi.
Stále častěji budete slýchat příběhy, které vás chtějí znechutit, vaše hosty vám zprotivit.
Vyslechnete i narážky vysloveně hloupé, nechutné. I od známých a přátel.
Jste-li dědek starý, protivný (jako já), může vás to odradit. Rozhodnete se, že do toho nepůjdete.
Nemusíte mít špatné svědomí. Vaše rozhodnutí je zodpovědné. Je to v zájmu nejen vašem, ale i druhé strany. Nebylo by dobré ani pro hosty, kdyby se jejich hostitel měl po měsíci zhroutit. Vždyť můžete pomoci jinde a jinak.
Ale také může být, že i jako dědek starý, protivný (jako já) oceníte, že dům není prázdný, že není všude ticho a pusto.
Připojení na Wi-Fi potřebovali, aby mohli podat zprávu domů. Naši SIM kartu ještě neměli, s jejich to buď nešlo, nebo by to bylo za všechny peníze.
Je dobře, že se smějí. Netušíme, jak jim je, když se nesmějí, když v noci nemohou spát.
Zvyknete si na děcka i na jejich mámu. I na jejich krajany, kteří je občas přijdou navštívit.
Následující pravidla se ustálila u nás. U vás to může být trochu nebo úplně jinak. Třeba proto, že nemáte celý dům, jste rodina s dětmi ...
Je dobré vymezit prostory, časy, činnosti. Toto je vaše, toto moje. Tady jste vy, tady já. Toto platíte vy, toto já. Toto děláte vy, toto já.
U nás mají k dispozici celý dům s výjimkou ložnice a pracovny, ty jsou jen moje. Ani do dílny mi nechodí.
Jednu koupelnu mají jen pro sebe.
Jen pro sebe mají dva pokoje. Tam nechodím. Když výjimečně potřebuji např. něco ze skříně, klepu a žádám svolení.
Záchody v přízemí a patře sdílíme, abychom zbytečně neběhali po schodech.
Kuchyň, ledničku, uložení nádobí ... nechávám na nich. Oni (vlastně ony, jsou to samé holky) si vaří, já ne.
Jednou týdně uděláme společně velký nákup, který platím já. Ostatní nákupy si obstarávají samy za svoje peníze.
Jinak kupuji stále tytéž věci na svoje vaření-nevaření jako předtím, jen ve větším množství. Je nás na to víc.
Za ubytování nic nežádám. Dostanu-li příspěvky od státu, uložím je na zvláštní účet, až pojedou domů, dám jim je. Budou je potřebovat víc než já.
Přestože se změnilo tolik věcí, snažím se zachovat si svůj režim stejný jako předtím. dddělit svůj provoz od jejich provozu. Jako ochranu svého duševního zdraví, jako prevenci před „lezením si na nervy”. I jako součást jejich komfortu a soukromí.
Snídani si dělám sám, obědvám v práci nebo u svých dětí, večeři–nevečeři si připravím sám. Jako dřív.
Dvakrát mě pozvaly k jejich večeři, kterou připravily s krajankou, která bydlí poblíž. Jednou v neděli jsem požádal, abych mohl s nimi obědvat, když moje děti byly na cestách.
Prádlo pereme odděleně. Poprosil jsem o vyžehlení košil, to mi nejde.
Nádobí myjeme společně v myčce. Stále si na ni nemohou zvyknout.
Ze začátku jsem děti několikrát vezl do školy – ze školy. Vnuci je naučili používat autobusy, teď fungují samy.
Pomohu jim s úkoly, s počítačem, s úředními lejstry. Ony občas uklidí.
Pořád se potkáváme, občas spolu vypijeme kafe, popovídáme, ale jinak jsou naše provozy oddělené.
Co dál?
Nevíme to ani my, ani ony.
Matka si našla práci, dívky chodí do školy, do českých tříd.
Dostanou-li ubytování jinde, a to nebude lepší než u nás, a budou-li chtít zůstat, zůstanou. Aspoň na čas.
Přejme jim i nám, aby jejich tragédie brzy skončila.