Jde o svatého Isidora z Madridu přezdívaného též „Rolník“, světce z přelomu 11. a 12. století, případně o svatého Heriberta žijícího o sto let dřív, a nevyloučil bych ani další světce. Tyhle vzývali naši předkové prosící o seslání deště. Já naopak někdy nevítám zmíněný přírodní úkaz. Jsou situace, kdy musím mít deštník a ten zapomínám. Asi nejsem výjimečný.

Velkou část života jsem prožil v Praze, kde se dal snadno přečkat klasický liják – stačilo zajít do nejbližšího obchodu. Za minulého režimu bývaly prodejny dost prázdné, tedy pokud šlo o zboží, a stačilo probírat se řadou stejných pánských kalhot, protože prodavačky nejevily obvykle tendenci k nějaké aktivitě. Asi měly zkušenost a poznaly, že nejde o kalhoty. Nakonec jsem nespokojeně zavrtěl hlavou, abych dal najevo, že jsem se pokoušel vybírat.

Předpovědi počasí jsem měl v oblibě od mládí. Nejenže mi občas nevlídné počasí vadí, ale současně jsem si nad zpravodajstvím uvědomoval starou pravdu – nejsme neomylní. Nevím, zda a jak dalece byli spolehliví oba uvedení svatí. Ve svém okolí jsem však poznal lidi, kteří občas předpovídali déšť poměrně dobře. Neříkám, že dokonale, to vůbec ne. Neomylnost je zákonitá. Léta jsme jezdili k mé tchyni do vsi nedaleko východního kraje Prahy. Když jsme tam pak bývali s dětmi, váhal jsem občas nad zamračenou oblohou s delším výletem. Auto jsme neměli a těžké mraky neslibovaly nic dobrého. Prostě nevěděl jsem, jak to dopadne.

Babička pohlédla vzhůru a například řekla: „To de vod Prokopa.“ Bohužel ani tehdy mi nebylo jasné, co se stane, a dnes už se nemohu zeptat. Zůstala vzpomínka na Prokopa, nejspíš svatého. Prokopské údolí v Praze jsem zavrhl, protože bouřkový mrak by musel přejít přes celé město a to nevypadalo pravděpodobně. Leč stejně se jevil svatý Prokop, který s čertem oral na Sázavě. I tam je to z naší vsi z ruky. Ale atmosférické jevy jsou nevypočitatelné.

Druhá základní informace zněla: „To de po Labi.“ Řeka nás míjí asi deset kilometrů na sever, to je její největší přiblížení, a směřuje mimo. Vycházeje z fyziky jsem soudil, že elektricky nabitý mrak se bude patrně držet podél elektricky vodivého vodního toku. Jinými slovy bouřka nepřijde. Tohle docela fungovalo. Jestliže však přicházely mraky z jiného směru, předpověď se stávala problematickou.

Děti trpěly v Praze neduhy horních cest dýchacích, vzduch tu byl pověstný, a tak jsme byli párkrát na dva týdny v Benecku v Krkonoších u hodné paní Opravilové. Ta nás seznámila s povětrnostními jevy velmi stručné. Ze zápraží ukázala na jih do České kotliny, kde v jednom místě byl náznak hřebene připomínající vykotlanou čelist. Hrad Trosky. Když jsou vidět, prý za dva, nejpozději za tři dny začne pršet. Jestliže vidět nejsou, tak prší. To bylo jasné, leč mraky se občas vynořovaly zpoza horského hřbetu od severu. Pak to byla otázka štěstí.

Později jsme koupili malou starou chaloupku v předhůří Krkonoš, v malebném údolí obklopeném zalesněnými kopci. Tady začal stoupat náš zájem o meteorologii. Nevím, jestli svatý Isidor, tady vládne Krakonoš a je nevyzpytatelný. Náš zesílený zájem o atmosférické jevy vyplývá z prostého faktu – pár metrů od chaloupky je potok. Tak tomu říká manželka, já dávám přednost označení říčka. Koryto je místy až pět metrů široké a skoro dva hluboké. Pravda, v létě teče po dně potůček, obyčejné holiny stačí, někdy i dětské našich vnoučat.

Ovšem, jak řečeno, kolem jsou kopce. Dál pak hory, a voda teče po spádnici, tedy shora dolů, do údolí. Tam jsme. Je to nepředvídatelný svět, kde nemusí pršet a potok se rozvodní. Ta voda přiteče z okolních hor, kde zapršelo. Jarní tání na horách doprovázené deštěm bývá osudné. Pár povodní jsme zažili. Jedna nám přinesla štafle. Samozřejmě, že silný déšť zneklidní, a nejednou jsem v noci šel s baterkou k potoku, abych zjistil výšku hladiny. Ani nízká nemusí nic znamenat; zažili jsme, že se koryto zaplnilo a přelilo během dvou hodin. Ale nedáme na náš vodní tok dopustit, je krásný, lemovaný křovím a mohutnými stromy, občas, vzácně, se mihne ledňáček.

Pochopitelně nás zajímalo, zda je možné podle pohybu mraků soudit na další vývoj. Předešlu, že prakticky ne. Kousek od nás bydlela paní Žalská, prožila tu život, a občas na dotaz, co z těch mraků bude, přece jen pravila, že asi nic. Jindy ale pokývala – asi se to zarazí o hory, které jsou na severu. To zaražení spočívá v tom, že mraky přejdou přes nás, a když myslíme, že si lze oddychnout, zas se opravdu vrátí. Někdy prší, někdy ne. Také se občas sbíhají ze všech stran, ale ani jejich srážka a úplně zatažené nebe nemusí nic znamenat. Prostě Krakonoš je pánem hor a já občas na noc vyvážím auto na parkoviště k blízké silnici, která je výš než náš pozemek. Můžeme snadno uprchnout. Úklid po povodni není příjemný. Je to jako po malířích – jemné bláto, tady rudohnědé.

Určitým indikátorem vývoje počasí býval pan Brož, sedlák chovající dobytek. Když sekal trávu v horkých slunných dnech přicházejícího léta, bylo častým jevem, že v době, kdy už byl produkt jeho práce skoro suchý a zralý na seník, začalo pršet. Jednou to trvalo s pauzami tak dlouho, že seno shnilo. Ale faktem je, že si vztahu mezi páně Brožovou senosečí a dešti povšimli snad všichni. Seno se nedělá často, takže tato předpověď byla spíš jednorázová. Byla však i jiná, kterou jsme se dozvěděli až později, a to jak ve vsi u babičky, tak na chalupě. Na obou místech lidé říkávali: „Karpenkovi přijeli, bude pršet.“ To vycházelo spolehlivě.