Nedivme se, že emoce národa jde spíše za Gottem

Generačními symboly se lidé stávají buď proto, že žijí dlouho, potkávají se s historickými událostmi či zlomy a hlavně na ně různými způsoby reagují. Jejich životy se dělí na etapy, které odrážejí společenské či politické éry. Anebo se generačními symboly stávají lidé, kteří své životy a profesní, umělecké, vědecké či sportovní dráhy uspořádají tak, že se pohybují de facto nad historickými, společenskými či politickými změnami. Ale pozor, to neznamená, že tyto dva typy máme paušálně stavět proti sobě. Že je máme kádrovat na good boys a bad boys, popřípadě girls.

Příkladem prvního typu je v neděli zesnulá herečka Vlasta Chramostová. Její životaběh do jisté míry určoval už rok narození (17. 11. 1926). Z něj plyne, že ve svých 18 letech zažila osvobození od německého nacismu, že osvoboditelskou roli sovětské armády brala – na rozdíl od dnešních generálů po bitvě – autenticky a nijak se nevzpírala komunismu coby ideologii vládní moci. Ostatně její filmografii uvádí role ve snímku Rudá záře nad Kladnem (1955). Ale ve srovnání s tím, co následovalo, to lze považovat za mladickou nerozvážnost.

Když se řekne Chramostová, dost lidí si připomene uvolnění 60. let a zejména Herzův film Spalovač mrtvol (1968, podle novely Ladislava Fukse). Jiní si vzpomenou na její odstavení po nástupu Husákovy normalizace, na její účast v nezávislých (postupem času i policejních orgánů stále více opozičních) aktivitách typu bytového divadla, na její podpis Charty 77 i na její návrat do veřejného života po listopadu 1989. S kariérou herečky se symbolicky rozloučila rolí v Havlově filmu Odcházení (2011).

Je to ukázka života rozděleného na výrazné etapy. Ten by vynikl ještě více, kdybychom se strojem času přesunuli nazpět o téměř sedmdesát let a v divadelní šatně či někde v kavárně bychom spatřili v zábavě tři kamarádky herečky – Vlastu Chramostovou, Jiřinu Jiráskovou a Jiřinu Švorcovou. Jejich životní dráhy se později, hlavně za normalizace, ubíraly různými, ba i protichůdnými směry. Včetně polistopadové éry, kdy Chramostová reprezentovala partu havlovskou, Jirásková partu klausovskou a Švorcová partu KSČM.

Příkladem druhého typu generačního symbolu je minulé úterý zesnulý Karel Gott. U něj důraz na profesionalitu, vlastní hlas a kontinuitu pěvecké dráhy zcela přehlušil veřejné postoje, které by si ve své mimořádné pozici i v neblahých časech mohl dovolit. Vždyť zatímco Václav Havel napsal svůj Dopis Husákovi, Gott se mohl pochlubit, že Husák napsal jemu (aby ho odradil od myšlenky emigrovat). Pokud si něco dovoloval (třeba když finančně podporoval odstaveného herce Pavla Landovského), tak neveřejně.

Lze říci, že Karel Gott těsně po své smrti působí jako generační svorník těch, kteří prošli normalizací bez veřejně projeveného vzdoru, těch, kteří dnes volí třeba ČSSD, ANO, ODS či SPD. Kdežto Vlasta Chramostová byla společenským svorníkem spíše jen v situacích, kdy právě ti, kteří se veřejně chovali jako Gott, si večer doma na Hlasu Ameriky rádi poslechli, že opozice se snaží režimu zatápět. Už proto by nemělo překvapit, že silnější emoce národa jde teď spíše za Gottem než za Chramostovou.

LN, 7.10.2019