Hrdinkami koronavirové krize byly především ženy. Jednak zdravotní sestry, laborantky, hygieničky, ale také třeba učitelky, abychom zmínili nejbedlivěji sledované profese, v nichž hrají ženy prim.

Na druhou stranu epidemie nejtíživěji dopadla na obory, ve kterých ženy vykonávají nejhůře placená zaměstnání, ať už v pohostinství nebo cestovním ruchu. S obrovským pracovním vypětím se musely zase potýkat prodavačky. Zároveň platí, že po uzavření škol zůstaly s dětmi doma opět převážně ženy – staraly se o ně a pomáhaly s jejich výukou.

V plné nahotě se vyjevilo, co je už dávno hotová věc a co v těchto dnech připomněla i zpráva české části mezinárodní sítě Social Watch. Ženy u nás pracují v hůře placených oborech a na nižších pozicích. Po ukončení aktivní dráhy pobírají nižší penze.

Chudobou jsou ohroženy mnohem více než muži. Na ušmudlaných ubytovnách s dětmi u nohou uvidíte spíše ženy než domnělé pány tvorstva. A nad zákonem o sociálním bydlení, který slibuje programové prohlášení kabinetu Andreje Babiše, se dávno zavřela voda.

Dokument Social Watch si však všímá i vyšších pater. Jednak slabého zastoupení žen ve vrcholné politice, ale i na prestižních postech v rámci hospodářství. Například Národní ekonomická rada vlády vznikla původně bez žen. Nyní ženy představují asi 12 procent jejích členů. Přitom tvoří téměř tři pětiny absolventů Vysoké školy ekonomické.

Svádět tento stav na slabší ambice žen může jen ten, kdo pokládá za jejich přirozené teritorium kuchyni a za přirozený pracovní nástroj vařečku či žehličku. Považujeme za normální, když o nemocné děti nebo nemohoucí staré rodiče pečují ženy. Za plnohodnotnou práci s dopadem na penzijní a sociální systém to nepokládáme. Ve vyjednávání o státním rozpočtu si lidovci aspoň řekli o pětistovku do důchodu navíc pro ženy, které vychovaly dítě.

Cílem by ale nemělo být odměňování žen na podzim života, ale vytváření takových podmínek, aby dosáhly srovnatelného ocenění jako muži už za svých aktivních let. To znamená mít dostupnou předškolní péči o děti nebo si moci upravit pracovní úvazek tak, aby šel sladit s rodinnými povinnostmi. Ne nadarmo tato témata zvedá i sociálně demokratická ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová, mimochodem rovněž matka malého chlapce.

Novela zákona umožňujícího lépe využívat jesle je na spadnutí. Upravený zákoník práce už prošel, takže se ženám s dětmi předestírá možnost sdíleného pracovního místa. Symbolická bitva pak bude svedena o náhradní výživné. To se dotkne i mužů, pokud mají po rozvodu v péči potomka a ženy jim neposílají alimenty. Všem je ale jasné, že častější je prohození rolí – tedy nezodpovědný otec a matka s dítětem bez prostředků.

Knížecí rady některých politiků, aby si ženy lépe vybíraly chlapy, nezabírají. A výkonnost české justice, od níž samoživitelky čekají zastání, je tristní. Náhradní výživné není systémové řešení, nýbrž první pomoc. A ne ženě, nýbrž dítěti, které by nemělo trpět a strádat kvůli svým rodičům. Přesto cesta ke schválení normy bude ještě klikatá, na zadní se staví nejen pravice, ale i komunisté a část hnutí ANO.

Mluvit o rovnosti, emancipaci, natožpak o různých genderových faulech je u nás nepopulární. Dobrá, tak se tedy soustřeďme na praktické věci – na adekvátní pracovní podmínky, mzdy a penze žen a též na podporu mladých rodin s dětmi. Zahrát na sklonku epidemie v rádiu obětavé sestřičce, pečlivé učitelce nebo utahané paní za kasou pěknou písničku jako poděkování nestačí.

Autor působí na Masarykově demokratické akademii (blízké ČSSD)