Před pár dny jsme se mohli dočíst o zajímavém průzkumu, jehož autorem je společnost Robert Half U.K. Podle něho ve věku kolem 35 let začínají lidé svou práci... nenávidět.

Na první pohled se to nezdá jako nijak převratná zpráva. No a co, kdo by se raději nepoflakoval na kanapi, místo aby se štrachal do práce? Jenomže ono to celé má poněkud pikantní souvislosti.

Podle autorů jsou prý ony špatné pocity spojené s prací povětšinou jednak důsledkem stresu z vysoké pozice, anebo naopak stresu z příliš pomalého postupu k vysoké pozici, a to vše ve spojení s nedostatkem rodinného štěstí. Nejsou děti, nejsou partneři, je jen práce a kariéra. A jsme doma. Pro samou kariéru nemají lidé čas na dlouhodobé vztahy, a jakkoliv si sugerují, že jim to tak vlastně vyhovuje, jejich biologická přirozenost je nakonec stejně dožene a vybere si svou daň v depresi a nenávisti k tomu, co je pro ně „nejdůležitější“: ke své vlastní kariéře.

Jakkoliv se to zdá, s prominutím, idiotské, i já kolem sebe potkávám hromady přesně takových případů.

Připomíná mi to, jak jsem svého času bydlela ve čtvrti, v níž se právě dostavěly na tu dobu supermoderní kanceláře pražské centrály jedné globální společnosti. Když jsem večer v osm hodin kolem budovy procházela, ještě se v ní svítilo a za okny seděli lidé. A když jsem kolem budovy šla ráno v sedm, už zase se svítilo a za stejnými okny seděli stejní lidé. Vždy jsem je v duchu litovala a říkala si, že nechápu, jak mohou tak hroznou pracovní dobu vydržet. A pak jsem jednou potkala bývalého spolužáka – ukázalo se, že pracuje právě v téhle budově. Naparoval se, jakou má skvělou práci konzultanta a že je tak významný a vytížený, že pracuje údajně šestnáct hodin denně. Nevím sice, nakolik si délku pracovní doby nadsadil, ale faktem je, že doba svícení v oknech by tomu odpovídala. To, co já považovala za úděsnost, bylo pro něj něco, na co byl hrdý. Kde je mu ale dnes konec a za jak dlouho od té doby mu hráblo, nevím. Jisté je jen jedno: Zmizel. Zmizel ze sociálních sítí, zmizel ze života svých dosavadních přátel. Ví se jen to, že v zahraničí není, protože čas od času ho někdo z bývalých známých náhodně na ulici potká; pak se ale vždy omlouvá, že má málo času a nemůže se o ničem bavit.

Jsou zaměstnání, ve kterých se zaměstnavatelé snaží zaměstnancům nejrůznějšími benefity doslova podbízet, aby se měli jak vepříci v žitě, protože se jim to vrací na vyšším výkonu. V tomto ohledu jsou globálně vyhlášené Facebook, Google či poradenské společnosti. Známé je, že jejich zaměstnanci mají po celý den neomezené množství jídla a pití, firemní odvoz do práce, školku v budově zaměstnavatele a další výhody.

Jenomže to, co se na první pohled zdá úžasné, je ze strany zaměstnavatele ve skutečnosti jen normální vysátí a vyždímání zaměstnance – či „korporáta“, jak jim říkají - do morku kostí. Co si myslet třeba o tom, že některé americké firmy nabízejí ženám, že jim přidají 20 000 dolarů na zmrazení vajíček, aby odložily těhotenství? Dobrý benefit?

„Korporáti“ z toho mají pocit jakéhosi zlepšení společenského postavení proti minulosti. Namísto toho, aby se ženy cítily znechucené, že jim zaměstnavatel sahá na nejniternější biologickou podstatu, zmrazuje vajíčka a zabraňuje v rozmnožování, tedy v tom, kvůli čemu se, biologicky vzato, narodily, mají naopak pocit důležitosti, protože zaměstnavateli stojí za to, aby se je snažil udržet v práci.

Namísto o větším vysávání zaměstnanců se dokonce mluví o modernizaci řízení práce. Pěkný to eufemismus. Zaměstnancům ale díky tomu roste hřebínek a cítí se v chodu společností čím dál podstatnější. Chtějí míň šéfů a chtějí mít možnost i z podřízených míst mluvit do chodu společnosti. Zvlášť proslulé je tím Švédsko. Zaměstnanci si připadají tak nějak důležitější... a svou důležitost zajídají antidepresivy, v jejichž konzumaci je Skandinávie na evropské špici.

No není to paradox? Po přepočtení na hlavu má v rámci Evropy největší spotřebu antidepresiv Island. Následuje Dánsko a čtvrtou příčku má Švédsko. Vlastně největší spotřeba antidepresiv v Evropě je v zemích, které mají přebujelý sociální stát. Tedy v zemích, kde kariéra mívá přednost před rodinou. Kde feminismus je víc než tradiční rozdělení rolí. Tak se mi tak zdá, že nás to sociálno pěkně zničilo.

Převzato z Sichtarova.blog.idnes.cz se souhlasem autorky

Autorka je ředitelka společnosti Next Finance s.r.o.