I dnes jsou všichni seveřané členy spolků, naprostá většina jich je od mládí členy politických stran. Jsou-li v politické straně všichni, je tam také polovina žen, z ní vyplývá poloviční zastoupení žen v politice, stejně jako v normálním životě. Není to o seveřankách, je to o severské politice, která je politikou pospolitosti, pro všechny otevřená. V maličkém Dánsku je k založení politické strany potřeba 50 000 podpisů, v Česku jen 1000.

V Evropské unii, v Evropském parlamentu, v radě a komisi je žen skoro 40 procent. V babylonu evropských jazyků to mají jednodušší: velké množství práce, spolupráce, rozhodování se děje po e-mailu. Ten je stejně otevřený ženám jako mužům, často skryje, zda ten, s kým řešíme a spolurozhodujeme, je muž nebo žena. Isler Beguin, Naoise Nunn, Emanuele Ottolenghi. Kdo je žena a kdo muž?

V roce 2004 vyslal Evropský parlament pozorovatelskou misi do Dárfuru. Politické kluby nominovaly své zástupce. Až po příletu do Chartúmu jsme zjistily, že je nás sedm žen. Že jde o normální stav věcí, se nám súdánské vládě vysvětlit nepodařilo.

Má Evropa lepší kulturu, školství nebo zdravotnictví, když je tam tolik žen? To jsou přeci ženská témata v politice? Právě naopak, komisařka pro hospodářskou soutěž je žena, stejně jako šéfka výboru průmyslu Evropského parlamentu. Komisařky pro zahraničí, stejně jako pro světový obchod jsou ženy. Ženy jednají stejně jako muži, rozhodují stejně odpovědně jako muži, snad jednají méně mocensky, víc věcně.

V Česku panuje přesvědčení, že rozhodování o společnosti, účast na pospolitosti je spíše věcí mužů, ženy se mají držet doma a věnovat se ženským tématům: zdravotnictví, kultuře, sociální práci. O hospodářských, finančních, obchodních záležitostech nemají co rozhodovat. Tvrdá rozhodnutí přeci musejí dělat chlapi! Namísto spoluúčasti, spolurozhodování a řešení, namísto e-mailů začínajících: „drahá kolegyně, drahý kolego“, se vám v české politice dostane tuny urážlivých esemesek a přízvisek: od hysterek, chcete-li cokoliv vyřešit a poukážete-li na problém, fanatiček, trváte- li na svém, hujerek, jste-li pro něco zapálena, krav, myslíte-li to jinak než kolega.

Vydržet to mi pomáhá arabistická příprava. V Kuvajtu jsem byla vůbec první ženou velvyslankyní. Neexistovalo pro mne ani oslovení, žila jsem jako „Mister Jana“. V Zálivu se o ženách míní, že nemají rozhodovat vůbec nic, natož politiku. Dosud mají jen omezené volební nebo dědické právo. Saudská Arábie jde ještě dál: ženy nejsou považovány za biologicky schopné řídit automobil. Přijde vám to veselé?

Seveřanům přijde stejně veselé, že v rozpočtovém výboru českého parlamentu není ani jedna žena, stejně jako v kontrolním nebo zemědělském. Švédům, kteří po nás přebírají předsednictví, přijde méně veselý chaos zanechaný naší politikou. Původem chaosu je skutečnost, že česká politika je boj o moc, ne o řešení problémů.

Členem EU, jak se ukázalo, se nestane stát proto, že vyplní přihlášku, nebo proto, že v hlavním městě uspořádá papaláš čardáš pro 27 ministrů. Členem EU se země stane tehdy, je-li vnitřně evropská, jde-li jí kromě moci také o řešení, o spolurozhodování, o pospolitost. A ta se neobejde bez žen, bez jejich normálního podílu nejen na moci, ale hlavně na řešení problémů. Kolik žen tedy máme v naší úřednické vládě? Tři ze sedmnácti, tedy 17,6 procenta.

Deník, 15.5.2009

Převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem redakce)

Autorka, europoslankyně, je předsedkyní Evropské demokratické strany