SPOLEČNOST: Zelená nesvoboda
Environmentalisté, tedy nositelé ideologie, že příroda má hodnotu „an sich“, totiž k prosazení svých cílů jiný nástroj, než je omezení svobody člověka, nemají. My ostatní považujeme zdravou přírodu a čisté prostředí pro život člověka za jednu ze zásadních hodnot. Tak jako to dělali lidé po staletí. Okolní prostředí chápali jako životní prostor člověka, který má a musí být ve prospěch člověka využíván, ale který tímto využíváním nemá být zbytečně ničen, protože se podílí na kvalitě života. My ostatní už po staletí víme, že každý zásah do přírody člověku některé hodnoty přináší, o jiné ho připravuje. A proto jsou dějiny civilizace také dějinami neustálého porovnávání těchto hodnot. Je evidentní, že nejlépe přírodu a její zdroje ochrání racionální principy, jako je vlastnictví a cena.
Bylo by pokrytectvím, kdyby environmentalisté chtěli tvrdit, že nechtějí omezovat svobodu člověka. Jim totiž základní racionální společenské principy nestačí. Jejich nástroji jsou regulace, zákazy, kvóty, limity. To jsou přece synonyma pro omezování svobody. Environmentalisté tvrdí, že svobodný člověk je přírodě nebezpečný a že jeho chování musí být řízeno těmi, kdo lépe posoudí hodnotu prostředí – tedy environmentalisty a jimi ovlivněnou politikou. (Svobodu člověka mimochodem zásadně omezují i předpisy, podle kterých aktivistická sdružení mohou blokovat rozhodnutí institucí s demokratickým mandátem. Členové těchto sdružení tady mají jeden hlas jako všichni ostatní občané, a kromě toho mají ještě další „hlasy“, které váží více.)
Zadání redakce tedy asi nemělo znít, zda aktivity environmentalistů mohou být (nebo spíše již jsou) ohrožením pro naši svobodu, ale to, lze-li toto omezování svobody nějak ospravedlnit. A to za článek stojí.
V zásadě lze říci, že dějiny posledních staletí jsou dějinami soubojů dobra a svobody. Já se v této při zcela stavím na stranu svobody. Svoboda vždy bývá omezována poukazem na nějaké dobro, kterého by jinak nemohlo být dosaženo. Riziko selhání těchto dober ale vždy bylo mnohem větší, než riziko plynoucí ze svobody.
Demokratický stát je postaven na principu kolektivního rozhodování. A produktem kolektivního rozhodování je vždy nějaké omezení svobody. Proto základním politickým tématem v každé zemi a v každé době je, zda ten či onen veřejný statek je natolik významný a nezpochybnitelný, že se jím dá omezení svobody omluvit. Levice bude říkat, že okruh těchto veřejných statků je velký a že jejich hodnota za omezení svobody stojí, mnohem častěji, než politická pravice. Proto i spor s environmentalisty je klasickým sporem s politickou levicí. Pravice neodmítá zcela princip, že veřejným statkům je někdy nutno část svobody obětovat (i když cizí svoboda se obětuje vždy snadno). Pravice se jen úzkostlivěji, pozorněji a častěji ptá, zda v tom či onom případě je hodnota veřejného statku taková, že si nárok na kus lidské svobody zaslouží.
Environmentalisté se této veřejné debatě chtějí vyhnout. Jádrem jejich víry je teze, že hodnotu přírody nelze měřit, nelze porovnávat, že je absolutní a na člověku nezávislá. Oni jsou jen jakýmisi jejími vyslanci, mluvčími v řadách lidí. Proto tak málo slyšíme, kolik bude stát například to či ono opatření směřované proti údajnému globálnímu oteplování a jak velké škodě má zabránit. Z rozdílu těchto hodnot bychom mohli posoudit, zda se do takové věci pustit. Kouzlo módního environmentalismu je narozdíl od již dostatečně zdiskreditovaných kolektivistických teorií v tom, že „své“ preference jakoby vystrkují ze systému, mimo debatu o cenách, o nákladech, o svobodě, o veřejných statcích, o prastarých principech lidské motivace, o hodnotách. To vše podle nich patří do omezené verze světa a společnosti. Oni přicházejí ze světů jiných a mají v ruce zbraň jiného kalibru, našimi měřítky nepopsatelného.
Hezky se to poslouchá, těžko se tomu čelí. Jako řeči marxistů před 150 lety o vykořisťování. Dnešní nebezpečí pro svobodu má barvu zelenou. A usmívá se na nás. Za tím úsměvem jsou ale ostré zuby.
psáno pro Literární noviny
