Když pan Rosner opouštěl vazbu, řekl novinářům, že nikdo, kdo nepracoval s podobnými dětmi, to nemůže pochopit. Já se teď pokusím na našem příběhu alespoň trochu vysvětlit, pod jaký tlak se pěstouni dostávají, a tím taky trochu objasním opatření, která jsem navrhl v minulém článku.

Jako první jsme si vzali do pěstounské péče čtyřměsíční Zuzanku s tím, že si týden budeme zvykat na její rytmus a potom zajedeme pro její tři sestry. Pro Zuzanku jsme jeli do kojeneckého ústavu a nikdy předtím jsme ji neviděli. Bylo to koncem listopadu a již ležel sníh. Po příjezdu se nás ujala paní primářka a podala nám zevrubnou zprávu, kde jsme se mimo jiné dozvěděli, že matka měla v době porodu syfilis a první strava Zuzanky tedy byl penicilín, včetně neveselé prognózy do budoucnosti. Teprve potom nám Zuzku ukázala. Před námi ležel malý černý chroust s nevalným zájmem o svět. Oči naprosto zalepené rýmou, horečku, nechuť k jídlu. Paní primářka nám řekla, že kdybychom nepřijeli z takové dálky, holčičku by nám nedala a podmínila její odchod z ústavu okamžitou návštěvou pediatra druhý den. Dostali jsme igelitku léků, včetně respirátoru na kortikoidy, které pravděpodobně vážily víc než Zuzanka. Oblékli jsme ji do věcí, které jsme si přivezli, strčili ji do kočárku v autě a vyrazili zabloudit do podvečerní Prahy. Dodnes se divím, že jsem dokázal volantem točit správně. Neustále mě to nutilo ohlížet se dozadu do korby kočárku, k tomu venkovan v pražské dopravě… Nakonec jsme se ve zdraví dostali domů a stali jsme se pěstouny. Hlavní pomůckou nám byl rozpis podávání léků na A4, který doprovázela urputná snaha manželky dostat do ní trochu jídla co hodinu. Přestože Zuzanka nebrečela (děti z kojeňáku to moc nedělají, protože jim to není zpravidla nic platné, máma totiž nepříjde), v noci jsme toho moc nenaspali. Zcela nás děsilo to, že holčička na nic nereagovala a jen zírala kamsi do vesmíru. To trvalo první tři dny. Potom se najednou podívala na mě (žena mi to dodnes vyčítá, protože hlavní starost ležela na ní) a lehce se usmála. Bylo částečně vyhráno. Do dnešního dne se nám situace se Zuzkou poněkud vymkla z rukou, neboť se nám ji podařilo neskutečně rozmazlit. Vedlo nás k tomu i několik rychlejších jízd na pohotovost s dýchacími záchvaty. Má oči malé čarodějky a dokonale nás ovládá, a tak posloucháme mámo, táto, koupíme čoko, bobón…Nechci to zakřiknout, ale poslední rok již Zuzka nebyla nemocná.

Po týdnu jsem s naší již téměř dospělou dcerou vyrazil pro zbylé sestry do zařízení zvaného Klokánek. Přibyly k nám tříletá Dominika, která prošla ve své rodině týráním, které vyústilo v mnohočetné zlomeniny, čtyřletá Anička, která brala denně deset tabletek na uklidnění, měla chronické potíže s průduškami a pětiletá Viktorka s enurézou. Náš dosavadní život zabezpečených lidí ve středním věku nabral jiný kurz. Děti byly zvyklé téměř na všechno. Jejich nejmilejší zábavou bylo rytí do zdí a nábytku, výjimkou nebyly vyvrácené dveře u skříněk, na kterých se dá tak báječně houpat. O hračkách nám suše sdělily, že jsou hnusné a že chtějí nové. Jelikož byly brzy Vánoce a my se chtěli ukázat, dárků bylo dost. Do dvou dnů bylo všechno rozmláceno na prvočinitele a holčičky se opět dožadovaly nových. Neuspěly a tím také skončily dny hájení a byl nastolen režim zvykání na pravidla života v rodině. Anička vysekla pár excelentních hysterických záchvatů, Viktorka se v noci počůrávala ostošest a Dominika byla naprosto nevypočitatelná. Jako odpověď na záchvaty Aničky jsme jí odebrali tablety a ukázali jí reálný svět. K tomu jsme ji strčili párkrát do kouta a ejhle zázrak. Bylo po záchvatech. U Viktorky nám připadalo divné, že nejvíc se počůrává, když ji naštveme. To k enuréze moc nesedělo. Tak jsme jí řekli, že si myslíme, že se počůrává naschvál. Poměrně lehce to přiznala, slíbila, že už to nebude dělat a začala se pokakávat. Využili jsme jejího velmi kladného vztahu k přísunu komodit s podstatným podílem cukrů a programem nazvaným velmi omezené zdroje jsme ji přesvědčili. Od té doby se jen občas neskutečně nafukuje (časem nás potěšilo, že v tom není nic osobního, neboť se stejně nafukuje ve škole, na táboře a mezi kamarády).

Kromě nemocného kojence Zuzany jsme tu měli ještě Dominiku. A hned mohu říct, že na ní jsme si vylámali zuby. Vůbec nemluvila, a pokud něco dělala, dělala to naopak než bylo žádoucí. Naprosto frustrující bylo, že jsme netušili, zda to dělá kvůli týrání, nebo zda je retardovaná. Ostatně by nebylo divu. I v jejím případě tu byl v prenatálním vývoji syfilis. Navštívili jsme postupně psycholožku, která se vyjádřila, že se s něčím podobným za svou dlouholetou praxi nesetkala a navrhla pár možností, které jsme postupně odzkoušeli a v ničem jsme neuspěli. Psychiatra, který nám sdělil, že může dítě vyšetřit jen v případě, že se s ním domluví a neurologa bez výsledku, který by na něco odpověděl. Obrátili jsme se na odbornou neziskovou organizaci v Praze, která by nám byla ochotna pomoci, kdybychom s Dominikou jezdili do Prahy. To v naší situaci nebylo reálné. Dominika mezi tím přitvrzovala a když vymyslela, že nejlepší začátek dne bude svléknout se, vykakat do postele a výtvorem ozdobit sebe, celý dům, včetně postelí sester a v podobném duchu strávit celý den, věděli jsme, že to sami nezvládneme. Dominika vyžadovala mou celodenní pozornost, manželka lítala kolem Zuzanky, v noci pracovala a na ostatní holky nebyl čas. Těm to ovšem nevyhovovalo, a tak vymýšlely, jak si o naši pozornost říct. Jejich nápady byly často bizarní a jsem rád, že v těch dnech náš dům nelehnul popelem. Tenkrát jsme se fakt těšili, až usnou. Mimo to jsme se dost báli, že jsme v situaci, kdy bychom mohli napáchat na Dominice další škody. V tomto období jsme od úřadů často slýchali tu kouzelnou větu „My víme, že to máte hrozně těžké, a rádi bychom vám pomohli, ale zákony jsou špatné a neumožňují nám to.“ Asi jste ji také někdy slyšeli, ne? Pro ty, co ne, ještě překlad: „Chtěli jste to sami, tak neotravujte!“

Navrhl jsem, že Dominiku odvezu do Prahy na odborná vyšetření a po jejich absolvování odborníci stanoví terapeutický program, vyškolí nás a konzultace povedeme pomocí videokonferencí na PC. Videokonference odborníci zavrhli, že to není odzkoušené. Trochu mě to překvapilo, neboť jsme to přece mohli odzkoušet my. Dominiku jsem odvezl do Prahy (byla u nás tři čtvrtě roku) a vymaloval celý dům. Po dvou měsících jsme dostali zprávu, že se k nám nemůže vrátit, neboť potřebuje individuální péči ve speciální, terapeuticky zaměřené rodině. Přesto jsme na úřadech získali nálepku lidí, co vrátili dítě. Od úřadů, které pro nás, přestože jsme je několikrát na naši situaci upozorňovali, nehnuly prstem.

Nyní se nacházíme v pohodovém a klidném období, nebudu-li počítat takové prkotiny jako neštovice, vši, to že všechno okamžitě poztrácejí a podobně, kdy je to opravdu príma a střádáme síly na příchod puberty, která opět může náš život obrátit naruby. Jsme však realisté a neděláme si přehnané iluze. Náš momentální úkol je dát holkám hezké dětství v rodině a to se daří. Obě starší jsou již ve škole, Anička má samé jedničky a Viktorka jednu dvojku. Vůbec nám nejde o to, abychom je ve škole sedřeli z kůže. Když to nepůjde, tak to nepůjde. Náš hlavní cíl je naučit je něco, čím se bezpečně uživí a kde nebude jejich romský původ překážkou.

Na závěr si ještě jednou dovolím vrátit k Rosnerovým. My jsme na vrcholu sil a svého času nás čtyři malé holky naprosto umořily. Jak to asi měli zvládnout oni, když jsou oba po těžké nemoci, doma mají dvojnásobek dětí než my, navíc děti s postižením, některé z nich v pubertě. Ale to víte, úřady by jim jistě rády pomohly, zákony jsou však špatné… Fakt je to tak těžké zařídit, aby byly zákony dobré? Já vím. Politika je běh na dlouhou trať.

Ve Vysoké Srbské 7. září 2008