Reakce na můj článek o skutečných zákaznicích televizí, mne vyprovokovala podobně shrnout fakta o "tržních vztazích" ve zdravotnictví. Mám totiž také pocit, že nám chybí připomenutí možná pro zainteresované samozřejmých faktů. Pacient se tedy od televizního diváka v mnohém liší a na rozdíl od něj zákazníkem je. Pravda, to zákaznictví není klasické a má významná omezení. Může si v určité míře vybírat lékaře, zařízení, léky…Zdravotnictví je jako večeře formou švédského stolu, zákazníci zaplatí za večeři předem a mohou sníst co hrdlo ráčí, když na ně zbude. Tento příměr v mnoha ohledech pokulhává (za večeři platí všichni stejný paušál apod.), ale způsob spotřeby je podobný. Vybrané lahůdky neočekávejte, u toho lepšího je fronta, a když se zpozdíte nezbude ta dobrota na Vás. No a někteří lidé, když už je to "zadarmo" se přežerou i když nemají hlad.

Tohle však není hlavní problém. Nejpodstatnější je technologický vývoj společnosti a jeho vliv na náklady zdravotní péče. Postupně jsou vyvíjeny složitější a dražší lékařské přístroje, dokonalejší léky. To znamená, že lze pořídit téměř libovolně drahou lékařskou péči. K dispozici však nejsou neomezené finanční prostředky s kterých by to bylo hrazeno. Ty limity jsou, jak na straně jednotlivců, tak i v zdravotních systémech pojištění.

Člověk si musí uvědomit, že se postupně mění struktura využití zdrojů, které vytváří. Lidé například dříve neutráceli cca 5% svých příjmů za komunikaci (GSM, internet,…). Struktura využití zdrojů vytvářených jednotlivcem může vypadat například takto:

Taková tabulka by před padesáti lety mohla vypadat zcela jinak. I ty výdaje na zdravotnictví rostou, ale není to přirozená volba.

Jestliže někdo stanoví stejnou zdravotní péči všem, musí také stanovit její rozsah v limitu daném vybranými penězi. Z toho plyne, že o tom jak se bude léčit, a zda se bude léčit "někdo" rozhodne. Stejně jako vedoucí restaurace rozhodne jestli na tom švédském stole bude kaviár nebo bramborová kaše a kolik čeho bude. Když si však člověk tak nepochutná, nevadí to když umře je to trochu horší. Lékaři a úředníci prostě rozhodují o tom kde je ta hranice, kdo má nárok na život. Nic jiného jim však nezbývá a lékařům vůbec nezávidím rozhodování v krizových situacích, když se musí rozhodnout při omezené kapacitě zdrojů, koho nechají umřít.

Situace se však dramaticky zhoršuje a má to objektivní příčiny, zdravotnictvím téměř neovlivnitelné. Prostě těch co to pojištění platí ubývá, těch léčených přibývá. Často se to záplatuje různými sbírkami na nějakého nemocného, který je pak vyléčen v zahraničí. Oni by to možná vyléčili i u nás, ale ten produkt tu prostě lékaři nenabízejí, protože by ho zaplatilo málo zákazníků a nevyplatilo se to. Navíc si to u nás ani zaplatit pacient nesmí.

Zdraví v našem systému také zbožím je, ale má ten specifický charakter předplatného jako ten švédský stůl, prostě se ho nakoupí zhruba tolik, kolik bylo předem zaplaceno a nemusí být všeho dost pro všechny. Navíc když chci na ten švédský stůl kaviár, musím ho v našich podmínkách zaplatit pro všechny a přitom nemám jistotu, že pro mne trocha zůstane (i když pomůže zkorumpovat číšníka aby ho pro mě schoval).

Smiřme se s tím, že délka života se dá prodlužovat, různé nemoci léčit, ale nikdy nebudeme mít dost peněz na to, abychom to dělali vyčerpávajícím způsobem. Nechci se však smířit s tím, že za mně někdo rozhoduje, kolik zdrojů z těch, které vytvářím bude na zdravotnictví použito. Chceme-li však laťku "péče" zvednout výš, nezbývá nám nic jiného než za ni prostě víc platit.

P.S. - Nesnáším polopenze a švédské stoly.