Vrah, který je zdravotníkem, je věc otřesná, ale naštěstí výjimečná. Daleko větším problémem je, zda pacienti neumírají v našich nemocnicích zbytečně selháním lidského faktoru nebo systému kontroly.

Dnes jsem praktickým lékařem a již více let v nemocnici nepracuji. Možná že to, co jsem zažil, již v dnešních nemocnicích není možné, ale nejsem o tom přesvědčen. Chtěl bych se s vámi podělit o události, o kterých jsem mnoho přemýšlel a nevěděl, jak je správně řešit.

Případ první:
Zdravotní sestra měla dát krevní transfúzi dvěma pacientům na jednom pokoji. Transfúzní sáčky omylem zaměnila. Jeden pacient zemřel. Nikdo se nic nedozvěděl.

Případ druhý:
Lékař chirurg zkoušel nový operační postup. Během operace způsobil trhlinku tlustého střeva. Té si nevšiml a břicho pacienta zavřel. Pacient zemřel na sepsi. Primář chirurgického oddělení tušil, že by něco nemuselo být v pořádku, a zařídil, aby se pacient nepitval.
Dodnes příbuzní nic nevědí a lékaři jim to nikdy neřekli.

Případ třetí:
V jedné špičkové nemocnici v Praze na superšpičkovém pracovišti bylo zcela běžné, že lékaři operovali a na jednotce intenzivní péče zůstaly několik hodin pouze sestry, a to často i nezkušené.

Případ čtvrtý:
Pro ARO v té samé pražské špičkové nemocnici bylo z finačních důvodů dobré mít na dýchacím přístroji tzv. "živé mrtvoly". A tak nebyly dýchací přístroje pro ty, kteří je nutně potřebovali.

A nakonec věc, která se během mé nemocniční chirurgické praxe děla zcela běžně a děsila mě:
Chirurg, který sloužil od pátku do neděle se během služby minimálně vyspal. Přesto v pondělí operoval. I kdyby byl superskvělý, bylo to z mého pohledu hrozné hazardování se zdravím a životem pacienta. Ani pacient, ani jeho příbuzní samozřejmě nic netušili.

Tyto věci jsou jenom špičkou ledovce. Podobných případů je mnohem víc.

Možná by teď bylo dobré, když se kvůli vrahu Zelenkovi řeší bezpečnost pacientů v nemocnici Havlíčkův Brod, podívat se na tento problém, který se týká každého z nás, opravdu podrobně a celostátně.

Autor je lékař